Mít křišťálovou auru

V kruzích, kde se vaří duchovno jsou často skloňována slova jako přerod a transformace. Jak bychom se ale mohli přerozovat či transformovat v něco co stále existuje? V To co trvá bez ohledu na naše myšlenky a sklony? Přerozovat se lze z nějaké úrovně na jinou. My nejsme žádnou úrovní nebo stupněm. Ale když čtete o lidech s křišťálovou aurou, napadají vás k tomu ideje, které musíte někam napsat.

Bývají kladeny otázky jako je možné, aby se křišťálové dítě narodilo před rokem xxyy. Ovšemže je to možné. Nemyslete si, že teprve teď se rodí, aby snad zachránili svět.
Křišťáloví se rodili i dříve a nejvíce bychom jich našli v psychiatrických léčebnách, na drogách a podobně. 

Krystal je nepřítomnost barvy, všichni jsme proto křišťáloví. Jen někteří si tuto věčnou průsvitnost překrývají fialovou nebo indigovou, mnozí jiní tyto modravé odstíny zas zelenou, zlatou a hodně jiných tyto ještě dalšími až k naprostému nevědomí o duchovním základu člověka.

I když u vás některá barva momentálně převládá, křištˇál je v ní vždy přítomen jako trvalý podklad.   

Možná se zdá, že pohledu ega, osobnosti prožíváme změnou aury nějaký přerod, přitom jen zjemňujeme své sklony ke světu. Během tohto zjemňování opouštíme staré chování, které  reprezentuje nízké vibrace a upevňujeme se v některém pásmu vyšších frekvencí. Tak zachraňujeme svou pomyslnou "duši".

Až nakonec poznáme náš prapůvodní stav bez kmitající energie, zbudou jen ty jemné a setrvačné sklony, které nevadí a o kterých budeme vědět, že nejsou námi.

Křišťálová aura vzniká lidem, kteří v minulých životech hodně meditovali.

V meditacích a kontemplacích zaniká životní síla – poznáváme její věčný zdroj. Víme, že nejsme žádnou kvalitou aury a že aura je jen odrazem egoistických sklonů.

Nepřítomnost aury vydrží tak dlouho jak dlouho sami zůstaneme ztotožněni v tichu s oním stavem, metakosmickou inteligencí. Po obnovení mysli a návratu do světa opět životní energie vzlíná a plní tělo, ale aura už bude dostávat jen takovou barvu a ráz, v přítomnosti jakých energií a lidí se budeme pohybovat.

V dalším životě to proto může být někdy velmi náročné. S čistou aurou se nechtěně stáváme „tajnými agenty“ cizích eg.

Myslíme a jednáme jako lidé s kterými právě jsme a protože jsou většinou tito lidé ještě ponořeni v nevědomosti, i my se znovu stáváme omezenými jako oni a trpíme jejich myšlenkami.

Bezděky chytáme a učíme se jejich pocity a způsob jakým vidí svět. Stačí jen začít přemýšlet o nějaké osobě a už uvažujete jako ona. Jindy se nám to zas ne a ne podařit a zůstáváme takříkajíc úplně mimo. Cítíme se divně, když se do naší aury dostanou nižší vlivy druhých. Z minuty na minutu se můžeme změnit a jednat jako jiný člověk. Rozporuplnosti křišťálových mohou lidi zmást. Jednu minutu jednáte jako zelený. O chvíli později jednáte jako indigový. Čím víc se zapojujete a připoutáváte k ostatním, tím víc se vaše projevy mění.

To mate i samotného křišťálka. Je citlivý na všechno co ostatním připadá normální. Může vnímat přírodní i civilizační síly. Setkává se se zahlcením a přetížením. Někteří křišťáloví jsou permanentně zanesení cizími myšlenkami a pocity a ani o tom nevědí. Ohýbají se podle druhých, že už si ani nedovedou představit, jaké to je být spokojený po svém. Mohou neustále vymýšlet nějaké scénáře pro budoucí setkání a po nich zase zpracovávat fronty vjemů, takže jejich mentální život se skládá jen z neustálé války se světem.

Křišťáloví vychovávaní v naprosté nevědomosti mohou být od malička churaví a zmatení.  Mohou a nemusejí dostat diagnózu autistického spektra.  

Přejaté vlivy a nároky okolí, nesprávná strava a nedisciplinovanost způsobí tělesné neduhy a zanesou myšlení. Jsme někdy tak unaveni, že jsme vděčni za psychickou diagnózu, protože nám poskytne novou iluzi identity, samozřejmě falešnou. Takoví začouzení křišťáloví hlavně potřebují důkladně vyleštit, což obnáší déledobý detox těla i smyslů.

Proto je naším úkolem nalézt a podržet si vědomí toho kým jsme (poznat to nejprve) a zůstávat v tomto vzácném míruplném středu. Pokud to neumíme, musíme se učit žít na vysokých vibracích, abychom se cítili dobře.

Protiopatření:

* Pokud jste zvyklí konzumovat běžnou lidskou stravu, upusťte od toho. Supermarketová jídla nejsou pro nás. I když třeba umíte reiki a podobně, je docela otrava nejdřív si zaplácat tělo a potom to zase čistit. Pijte jen čistou vodu. Sám jsem se naučil kupovat jen kojeneckou, s nízkým obsahem minerálů. Vše vystihuje věta, kterou jsem si zapamatoval odjinud: Se správnou dietou zahrnující jen syrové ovoce, zeleninu a vařenou rýži či brambory opět získáte svou zářivost a duchovní sílu.

* Pokud to jde, nekomplikujte si život. Vyhýbejte se lidem a prostředím, která přetěžují. Nesrovnávejte se s lidmi, kteří žijí na nižších vibracích a nevytvářejte harmonie na úrovni jejich ega. Opečovávejte se. Najděte si alespoň jednoho přítele s podobnými vlastnostmi, pokud je k mání.

* Meditujte či buďte meditací, umíte-li to. Máte-li křišťálovou auru, žádná duchovní transformace se vás už netýká. Není nic dalšího, co byste na duchovním poli museli vykonat. Nezabývejte se ani čakrami. Uvědomujte si, kým doopravdy jste. Nejste bytostí v žádných dimenzích. Nejste tělem ani hereckými party, které hrajete před lidmi. Můžete zůstávat ve své nejhlubší podstatě a nebát se jí tak jako jiní. Učiňte ji znovu svou přirozeností.

Spiritualita autismu IV

Na tomto místě seriálu se dozvíme nebo si připomeneme, co je temná noc duše. Proč znovu psát co lépe napsali jiní? Výborná přednáška pana E. Tomáše popisuje tento proces.

Temná noc duše

JUDr. Eduard Tomáš - 15. listopadu 1997 v Praze

Jedna z nejstarších, ale urcitě jedna z nejhlubších duchovních nauk lidstva je tzv. védánta. Byla známá již za starého hinduistického náboženství, v dobách ještě daleko před Buddhou a buddhismus ji převzal jako základní ideu obou svých směrů jak mahájánového tak hinájánového. Je základem čínského učení čchan nebo-li japonsky zen a vyskytuje se i v moderních dobách, např. v učení Maharšiho, Sai Baby, Babadžiho a jiných mudrců. Vzorem může být treba Aštavagragíta. Její idea spočívá v tom, že ve vesmíru i mimo vesmír existuje jen jediná absolutní nepojmenovatelná a neuchopitelná skutečnost a všechno ostatní, že jsou jen čisté iluze, mystický klam nebo lidská představa. Je to nauka vyloženě monistická, čili neduální. Protikladem této nauky jsou nauky dualistické, uplatňující se především v křestaňství , judaismu, náboženství mohamedánském a náboženských směrech od nich odvozených, také ve směrech pohanských a podobně.

Tito stoupenci dualismu většinou nevěří v jediný univerzální absolutní život, v jedinou absolutní původní Mysl , jak to nazval Budha, jakožto základnu a původ a obsah všeho existujícího, ale rozlišují je do tří principů. Jimiž jsou:

Bůh

Ostatní živé bytosti

Nekonečný vesmír

Přírodu dělí na živou a neživou. To je ostatně názor, který se vyucuje v evropských a amerických školách. Tento názor doznal však už mnoho změn. V posledním století jej zapříčinily především nukleární, a jiné, především subatomické výzkumy. Avšak ani názor první skupiny, to znamená védántický, není toho času zcela vyhraněn. Východ, kdysi převážně monistický upadá totiž do materialismu, čímž se od védánty silně odklání, zatímco západ, jak už řečeno pod vlivem nových nauk a výzkumů, bezděky se blíží k povšechnému davovému nazírání, které je pochopitelně zažíváno všeobecně v egu, než přímý védántický monismus. Oba tyto směry však souhlasně věří, že odhalením neosobního principu v člověku, se člověk dostává k Pravdě, realizuje Ji a ztotožňuje se s Ní. Jenže u monistů to jde, resp. mělo jít snáze a rychleji, právě proto, že monista ví , že ego je jen iluze a tudíž neskutečné. Zatímco dualismus, jak už řečeno ztotožňuje člověka s tělem a s myslí. Následkem toho v dualismu, duchovní vývoj je projektován a také se děje zdlouhavým procesem, zahrnujícím v sobě jak teoretickou znalost učení tak i morální přeměnu jedince a z hrubých egoistických vlastností k jemným a ušlechtilým, a to za pomoci všech možných dosažitelných prostředků, jako je například modlitba, analytické uvažování, tělesná cvičení, duchovní cvičení, cvičení tantrická, koncentrace mysli a citu, meditace, altruistická činnost atd. Je to prostě dlouhá duchovní cesta a také se jí tak říká - dlouhá cesta. Jejím opakem je právě cesta védánty, monistická, která učí, jak jsme si už rekli, že existuje jen Bůh a všechno ostatní jsou jen pouhé jevy na úrovni snu, iluze a fantazie a netřeba se jimi proto vážně zabývat.

Monistický védántista neverí, že clovek je jen nevedomým egem, které musí být postupni cviceno, zušlechtováno a hlavne zjemnováno, drív než si muže delat nároky na spojení s Bohem. Cesta k realizaci obou smeru není tudíž stejná. Védántista jak už receno, se s Bohem prímo identifikuje, což znamená, že podle této nauky je clovek odjakživa plne svoboden. I když si to v sobe neuvedomuje, a že proto stací stálým pripomínáním této skutecnosti vyprostit se ze zdánlivého otroctví nevedomosti a tato cesta védánty je daleko kratší než predchozí. A proto se jí také právem ríká krátká cesta.

Krátká cesta je proste neduální, rekli bychom tedy, že je na vyšší úrovni, než cesta dualistická, nebot jak je psáno zacíná i koncí samotným cílem, její povaha je prímá a její pusobení je bezprostrední. A ted se Vás vážení prátelé zeptám, kterou cestu by jste radiji zvolili, kdyby Vám dal nekdo na vybranou. Odpovím za Vás, je to samozoejmé, že tu kratší. To už je v povaze cloveka, jenomže vec není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Clovek je totiž beznadejne po dlouhá tisíciletí zapleten do predstavy že je jen individuální jednotkou, oddelenou od svého božského tvurce a i když tohle není vubec pravda a jde jen o pouhý ustálený prelud, je tento klam v lidstvu natolik silný, že jím nelze otrást jen pouhou logickou úvahou a lidským védántickým rozumováním, ale je tomu treba mnoha a mnoha takových analytických úvah, koncentrací, meditací, mantrických i dechových cvicení všeho druhu, zkrátka dlouhá cesta. Koncící casto po mnoha letech cestou krátkou, to znamená hlubokými kontemplacemi, provázenými intuicí a prímou vnitrní pomocí, cili milostí Božských ezoterních sil. A toto spojení dlouhé a krátké cesty, príp. jejich kombinací, je teprve ta pravá cesta k Pravde, nezbytná pro vetšinu lidstva, jaké dnes žije na této planete. A jak už popis ukazuje, je samozrejme nejprve cesta dlouhá, dlouhá pro vetšinu lidí, prieemž krátká cesta neduální bude jen jejím obcasným doplnkem a nakonec teprve nezbytným ukoncením. Taková je situace dnešní doby a to si musíme uvedomit dríve, než vubec zacneme hledat cokoliv duchovního. Ale kdy a jak a proc vlastne zacne clovek Pravdu hledat. O tom si dnes neco povíme.

Vážení prátelé, když clovek nastoupí duchovní cestu at v kterémkoliv smeru, je to obycejne proto, že bud není úplne spokojen se svým životem a hledá lepší uspokojení, resp. štestí, anebo také, že hledá trvalý mír. To je jeden z hlavních duvodu nastoupení duchovní cesty vubec. Nekterí lidé však, a není jich zrovna málo, nastupují duchovní cestu zase proto, že se teší na psychické zážitky, nebo mystické extáze. Teší se na ne, jako na náhražku pití, kourení nebo i drog. Ale tento problematický cíl je urcite zklame. Pokud se clovek zároven nepohne od své animální necistoty k duchovní cistote a od vyloženého egoismu k altruistické neosobnosti, nemuže mít nadeji ani na jogické ani na mystické duchovní zážitky. Mnozí zacátecníci, práve proto od sledování duchovní cesty utecou, když toto zjistí, nebot tato podmínka je pro ne v dané dobe neprekonatelná. Jsou však také lidé, které zevní svet už natolik spoutal do svého spechu a zmatku, že je casto ani nenapadne možnost štastnejšího a klidnejšího života, než je ten jejich neklidný, šedý stereotyp ve kterém žijí. Mají-li však štestí, nekdy jim prijde do cesty nekdo, bud clovek nebo kniha, kdo jim rekne, že tomu tak nemusí vecne být. Že clovek nemusí žít stále jen v egu a jeho starostech a že má také jiné, vyšší možnosti, klidnější a štastnější. Tato výzva, ci pokyn, potom bud štastne zabere, nebo v prípade špatné karmy a slabého rozumu zustane opomenuta anebo se s ní clovek koneckoncu nemusí v živote ani setkat vubec. Uposlechne-li človek takové rady, brzy shledá, že informátor mel pravdepodobne pravdu. Že Božská skutečnost opravdu existuje, a že je nejen v něm samém, ale že je vlastne jím samým. Poznává, že jeho osobní potíže jsou z 99 % dílem jeho nesprávného myšlení a následné cinnosti a že se z nich tedy muže správným úsudkem a jednáním klidne zase dostat, bude-li chtít. Po jistém váhání clovek tedy dejme tomu nastoupí duchovní cestu podle príslušného návodu a zacne meditovat. Jenomže po krátkém case obycejne shledá, že se mu to darí jen málo anebo, že se mu to spíš nedarí vubec. To je velice castý zjev na pocátku. Potom má dvojí možnost: budto vytrvá, nebo toho nechá.

Ten druhý prípad se muže opakovat treba nekolikrát, až se konecne dostaví kladný výsledek a duchovní cvicení se zacnou cloveku darit. Jak známo, kdo jednou zacal, a komu se to aspon trochu podarilo, vrací se znovu a znovu a treba i po mnoha letech. Stávají se však také prípady štastných žáku, že se jim duchovní cvicení podarí hned. A to napoprvé a to jsou Ti, kterí se o ne pokoušeli již v minulých vteleních a nyní sklízejí výsledky své predchozí práce, té, kterou vykonali v ocistujícím procesu minulosti. Pro ty pak nastává období jistého osvícení, radosti a duchovního pokroku nekdy tak okázalého a presvedcivého, že se takovým štastlivcum dokonce zdá, že už vlastne není treba žádná další cesta k dosažení Pravdy. Zdá se jim, že už nic nestojí v ceste konecnému Poznání. A skutecne zdánlive je tomu tak.

Dualismus dvojího Jáství, to znamená malého ega a nekonecného Vedomí, je opravdu jenom iluze, když tohle clovek pochopí s tím, že Buh je vším co existuje a že jen pouhá myšlenka, že jsme neco jiného než Buh nás delí, obycejne se u neho jako následek, dostaví krátká zkušenost bezprostredního záblesku Poznání. To je první výsledek prvního pokusu jeho krátké cesty. Prípadne výsledek jiného dosavadního hledání. Bohužel tato vysoká zkušenost i když ji onen štastný žák zažije hned na pocátku, není ješte konecnou fází putováním za štestím i když si to mnozí z nich myslí. Duchovní záblesk, který se dostavil stejne pravdive, jako neocekávane, je v každém prípade jen krátký. Muže to být záblesk vterinový, muže to být treba delší v optimálním prípade, ale i když se zdá, že vítezství je na dosah ruky, puvodní sláva se zpravidla neopakuje a radost postupne vyprchává. Proc? Duvodu muže být hned nekolik. Budto nemá clovek dost bhaktické vroucnosti a odevzdanosti aby pokracoval až do konecného Prozrení jen cestou lásky anebo nemá dost intelektuálního pochopení, protože v prvním nadšení potrebný intelektuální výklad opomenul, anebo ho podcenil, nebo i preskocil, takže rozum nepracuje soubežne se získanou zkušeností, zvlášte, když tato byla jen krátkodobá a prestala se opakovat. Ale nejbežnejší prípad této stagnace je, že charakter žáka není dost cistý, aby žák rozeznal a odhodil a ze svého života definitivne vyloucil všechny animální atavistické prvky a pudy a zvyky a vášne a závislosti, které ho dosud drží v kleštích, jako každého normálního cloveka. Obrat bývá náhlý. V této situaci náhlého negativního zvratu, bohužel opet mnoho žáku odpadá anebo dlouho váhá, než je vnitrní touha, což vlastne je Božská milost a pomoc, než je vnitrní touha donutí zacít doopravdy znovu pracovat na sobe. Prekážky starých závislostí, zlozvyku a zábran, které dosud drží podstatnou cást jejich charakteru nemuže totiž nikdo beztrestne na dlouho prekrocit. Trestem je opet stagnace, a pokud se rozhodne ji prekonat, je nezbytná nutnost nové orientace duchovní cinnosti to znamená nové duchovní práce, nového studia, nových analýz tela i mysli, mantrická, dechová a jiná cvicení, zkrátka není to opet nic jiného než dlouhá, stará, vlekoucí se dlouhá cesta. Nic z toho nelze ignorovat nebo preskocit. Zejména morální ocištování je totiž ta pravá základní práce na každé duchovní ceste a je spojena vždycky s bdelostí a sebepozorováním tzn. s trvalou kontrolou nad starými a odvekými závislostmi i nad novými žádostmi a choutkami s nutností kázne, tzn. vnitrní i zevní disciplíny. Takže je nutná stálá, neutuchající bdelost nad sebou samým, se stálým sebezapíráním, sebeovládáním, které vyžaduje každá jóga a každá mystika bez vyjímky, má-li být definitivni úspešná. Je to zpravidla základní báze celé duchovní cesty cloveka. Tato dlouhodobá práce, nekdy úmorná, až k znechucení, nekdy i ponekud zábavná a príjemná, protože jak clovek pracuje duchovne a morálne, je tato jeho práce protkaná novými zkušenostmi, novými duchovními príhodami i rozradostnujícími zážitky, takže normálne pilný jogín nebo mystik se v živote nenudí ani na okamžik. Už proto, že neztrácí nadeji, podporenou obcas drobnými záblesky Poznání, které se casem objevují i za tohoto dlouhotrvajícího období nového pomalého postupu dlouhé cesty. Je to duležitá práce pro ego. Pro ego, které je velmi urputné jak známo a težko zvládnutelné i pilným jogínum a proto obycejne trvá velmi dlouho, nekdy i radu let, nekdy i radu vtelení, ale tato doba je nezbytná k osvobozující výuce, která je vždycky provázena velkou námahou ale malými výsledky. Je to opet dlouhá cesta, úmorná cesta, cesta drobné duchovní cinnosti, která jak ríkám, muže trvat celá léta. Horší to je, když i tato doba drobné duchovní výuky se náhle skoncí, takže všechno kladné, tzn. že jakékoliv kladné výsledky zmizí, jako když utne a žáku náhle zbývají jen smutné vzpomínky a trvalý vodopád těžkého zármutku. Tomuto novému a velmi trapnému období, naštestí docasnému, kterému neunikne nikdo z pokrocilejších, to zduraznuji, protože se týká jenom pokrocilejších žáku jógy nebo mystiky, ac mladých ci starých. Tomuto období se ríká Temná noc duše. Vážení prátelé, dlouho jsem váhal s výkladem o této zvláštní věci, z obavy, aby nebyl predcasný, dnes však vím, že k Vám nemluvím předcasne, nebot jsem zjistil, že někteří z Vás, právě tímto obdobím procházejí, zatímco ostatní, na které ješte čeká, mají nyní už dost mentální síly a mravní odolnosti, aby jí čelili v klidu a s rozvahou až se dostaví. Obojí aspoň nebudou tolik prekvapeni.

Temná noc duše - nebojte se.

Není to strašidlo pro nevědomé začáteeníky, ale opravdová Boží pomoc pro váhavé a liknavé a ještě poněkud egocentrické žáky a pokročilejší jóginy a mystiky. Proto není se jí třeba bát ale spíš ji vítat jako známku pokročilosti a pomoci. Temná noc duše - tento název razil španělský kněz, Sv. Jan z Kříže, duchovní učitel známé Sv. Terezie z Avilly, té Velké Terezie, ale toto trapné období bylo známo už daleko před námi, po nich a u všech kulturních národu světa, jako největší zkouška mystického duchovního snažení pro pokročilé. Je to vlastně nesmírná oběť. Oběť pravda nekrvavá, ale stejni mocná a stejně deptající, předložená Bohu, kdy všechny touhy a žádosti žáka, ba i ta poslední touha po Bohu, po Bohu samém, musí být nakonec položena na oltář Ducha, má-li být Duch opravdu dosažen. Je to, věřte mi velmi těžké, velmi těžké období a kdo jim neprošel, neuvěří v jeho nepříjemnosti. Je to období úplného oslabení vůle, období opětně se vracejících špatných sklonů a závislostí, které jsme už měli dávno za překonané, období pocitu těžké osamělosti a nezdaru při marných pokusech o jakékoliv duchovní cvičení. Muže trvat krátce, měsíc, dva, pulroku nebo rok, nebo také dlouhou řadu let, podle síly ega. Mně to trvalo něco přes rok a bylo velmi mocné, ale napo[…]. Míla, která byla od útlého mládí odjakživa ponořena více v Bohu než ve světě, Míla si toho sotva povšimla. Bývá opravdu přímo úměrné povaze ega. Zpravidla toto období bývá ukončeno, až když se žák zbaví hrubého egoismu, tzn. věky přežívajících atavistických forem, sobectví a vášni i menších egoistických sklonu a když se žák pokouší o sebenápravu, ale kdy předtím nespoléhá tolik na sílu ega, jako na pomoc Boží. To znamená zpravidla tehdy, když úplni zrezignuje. A k rezignaci dojde, to vám řeknu, určitě k ní dojde, aspoň potud, že se človik začne starat víc o druhé , než o sebe. To je velmi duležitý moment, ale není to přátelé ztracený čas, žákova práce, pokud jde o pěstování charakteru a mravní bezúhonnosti, vrcholí paradoxně, když žák ztratí vše, co se mu zdá, že předtím pro duši získal. Je to velmi subtilní, ale přitom velmi zoufalý, nepříjemný stav. Ztratit všechno, co bylo jeho nejvyšší nadějí a ziskem, výsledek celé jeho duchovní práce v dosavadním životě. Z větší části si to ovšem zavinil sám, no samozřejmě, totiž když předtím už nějaké duchovní zkušenosti měl, že si je přičítal vždycky jenom sám sobě, že si je přičítal vždycky jenom svému vlastnímu osobnímu úsilí, a proto si teď připadá, když o ni přijde, jako žebrák oloupený o poslední skývu chleba. A to je omyl, velký omyl, tyto zkušenosti nebyly výsledky jen jeho úsilí, jak si myslel, ale především Boží pomocí, jak teprve nyní poznává. Proto tato duševní degradace byla naprosto nutná, jak jinak by člověk poznal, že bez milosti Boží on sám se svými křehkými silami na Osvobození nestačí. Že nikdy nebude moci vyšplhat na křišťálovou horu Osvícení, aniž by mu bylo shury pomoženo a tato pomoc, tato pomoc přátelé přijde jistě, ale nejde vždycky stejně rychle. Proto je třeba trpělivosti a pokory. Hlavně pokory. Temná noc duše je tedy oběť pravých uctívačů Boha, je to zápas, v nimž nakonec zvítězí ne člověk, ale milost Boží. Je to boj, v nimž přesto musí žák bezpodmínečně pokračovat každodenními meditacemi, modlitbami a morálním zušlechťováním, intenzívní oddaností a nepovolit za nic na světě až do samého pokusu o odbourání posledních etap egoismu a atavistických i dílčích závislostí. Závislostí, které v nim dosud přežívaly, a ještě občas přežívají a vystrkují své odporné hlavy, právě v okamžiku, kdy by se jich člověk nejmíň nadál. Je to těžký boj, u nihož vnitřní útěcha vůbec neexistuje, aspoň mně se to tak jevilo. Nebo většinou neexistuje, řekněme. Je to situace, kdy vyšší sféra žáka od sebe zapuzuje, a tu nižší zas nechce on! A to vyvolává trvalý pocit osamělosti a ponuré sklíčenosti z vlastní nicotnosti. Ale je to jen proto, aby si konečně uvědomil, že všude vládne Buh a nikdy a nikde člověk, i když to navenek vypadá opačně. Ale než k tomuto obratu a pochopení dojde, je to věřte mi, zoufalý stav. Život se jeví jako nesmyslný, jako tupý, prázdný, šedý a zcela bez cíle, bez naděje, a to ješti by nebylo to nejhorší. Nejhorší je, že se tato doba v jeho vědomí nekonečně vleče a že každý okamžik jeho neštěstí mu připadá dlouhý, jako bezesná noc, nebo jako sezení na rozpálené plotně. Z tohoto trapného pocitu a stavu ho může konečně zachránit jen představa, že i v takové zoufalé tísni, žije člověk v Boží dlani a tak tomu skutečně je, přátelé. Zapamatujte si to až k tomu dojde, žijte podle toho, pak se tato doba zkrátí opravdu na minimum, tzn. že musí žák, jako člověk se naprosto odevzdat svému osudu, odevzdat se do Boží vůle, do Božího řízení. Duležité je, že ani teď v tomto stavu, v nimž se nic duchovního nedaří, nesmí za žádných okolností zustat duchovně nečinný, což přináší výsledky, ovšem výsledky různého druhu. Nakonec se mohou dostavit tu a tam i kladné výsledky jako následek jeho duchovní touhy a oddanosti, napo. menší nebo větší pohroužení, která však tady mají vždycky za následek, že se po nich jako kontrast určitě dostaví zas nové svody a lákadla života, jimž ve své beznaději a duševní slabosti nemůže člověk vždycky odolat anebo se jim ubránit. To jeho situaci vždycky jenom zkomplikuje a podstatně ji zhorší. A to jsou právě ty případy a pády, které prodlužují období Temné noci duše a to někdy na celou řádku let. Nakonec ztratí někdy žák i zájem o život. Znám případy, kdy došlo téměř k sebevraždi jenomže toto téměř je v období Temné noci duše vždycky pravidlem, to si pamatujte. Z důvodu Temné noci duše totiž se žádná zamýšlená sebevražda doopravdy neuskuteenila nebo nekonala, resp. se nepovedla, a nikdy se fakticky nepovede ani v budoucnosti.

Proč? Víte, člověk může zevně úplně zrezignovat, ale aniž by to sám v sobě chápal, vnitřní naděje a víra v konečné dobro mu vždycky zůstane, i když muže být třeba jen latentní. Boj proto egu, a zejména proti animální přirozenosti a vášním a jiným zlozvykům, nelze totiž natrvalo obstát. Žák může naprosto zlomit nad sebou hůl, jak se lidovi říká, a úplně zrezignovat, ale pokud se vydal opravdově na duchovní cestu, to opravdově podtrhávám, milost Boží čistoty a ochrany ho bude vnitřně nutit a také ho přivede k vítězství ať už to zamýšlel nebo ne. A tato vnitřní síla pomoci vždycky také zvítězí, což vím nejenom z vlastní prožité zkušenosti, ale i ze zkušenosti svých dobrých duchovních poátel. Ješti nikdy se nestal opak ani v současnosti ani v historii, a možná se nikdy nestane. Temná noc duše a s ní spojená milost Boží, nejsou totiž jak už jsem řekl náhodné, je to způsob duchovní pomoci k pokroku. K pokroku duchovního žáka, pomocí, která platí od počátku svita a bude platit až do soudného dne, a to jak pro monisty, tak pro dualisty. Proč? Protože Temná noc duše byla a je nezbytná. Byla projektována od prvního okamžiku , kdy se žák vážně rozhodl nastoupit cestu. Vážení, nikdo z Vás v ní možná právě teď žije, na jiné pokročilejší to čeká a Ti nejpokročilejší už ji mají za sebou. A řeknu vám, jak se to vlastně odehrává v člověku. Nuže, na počátku hledání, po prvních úspěších je mnohý začátečník pevně přesvědčen, že ho od Poznání dělí jen docela malý krok a že na to stačí docela sám, no jakpak ne, když je takový dobrý, jen když trošku přidá. Ale teprve po těžkém někdy i dlouhodobém duchovním úsilí, obyčejně až po Temné noci duše vidí, že tomu tak není. Že je stále ješti spoutáván egem, hlavně představou tělesnosti, a individuality, řadou starých i nových závislostí, nevědomostí mysli i citu i prastarých vášní i zvyku a poznává že se s nimi znova a znova zrozuje, ať chce nebo nechce a že bez vnitřní duchovní pomoci to takhle nepůjde. Že to takhle dál nejde, avšak teprve po úplném absolvování Temné noci duše, je o tom naprosto přesvědčen. Teprve teď vidí, že všechna ta duchovní opuštěnost a ta bída, duchovní deprese, stagnace a sklíčenost, byly naprosto nutné, aby došlo k zásadnímu zvratu, k opravdovému trvalému duchovnímu pokroku ke konečnému, nyní už skutečně nezvratnému stanovisku na duchovní cestě. A to je teprve ta pravá chvíle, kdy žák muže odložit dlouhé svízelné hledání a tápání a bloudění v oblastech dlouhé cesty, tzn. intelektu, morálních sférách ega i sexu a vyzbrojen nezbytnou silou vůle, čistotou charakteru a koncentrací mysli muže nastoupit krátkou a rychlou védántickou stezku Božské intuice. Teprve teď je ta pravá chvíle pro monismus. Teprve teď je ta pravá chvíle posledního pokusu sjednotit člověka s Duchem Svatým. Zpravidla nebude ani tento pokus jednorázový, to by byl zázrak, ale bude jej nutno znova a znova opakovat, až do konečného vítězství. Připomíná to původní duchovní úsilí hned na počátku cesty kdy po ní tehdy naprosto neznalý, bez zkušeností i bez prožitých informací, teprve začal kdysi slepi tápat. Přerušil tehdy pohodlné úsilí, ne že by byl chtěl, ale protože musel. Ať védántista či nevédántista nestačil na rychlé pokračování v cestě jako začátečník. Nebyl prostě na ni připraven. Teprve nyní má nutnou výzbroj i charakter, zvládnuté city i soustředivost mysli. A ty mohly být následkem obojího, jak následkem úsilí, tak Boží milosti. Ale teprve nyní se opírá spíš o to druhé, o Boží milost. Protože pochopil, že ego nemůže být nikdy osvobozeno samotným egem, přesto však doívijší většinou pouhé egoistické snahy tzv. dlouhé cesty, nebyly mu bez užitku. Bez nich, bez jejich soužení a klopýtání, nebyl by nikdy dospěl tam kde nyní je.Teprve nyní chápe, že nestačí jen ego očistit, tak aby ustala a naprosto přestala převaha myšlenek a citu nad klidem za myšlenkami, ale že je nutné, přímo ego opustit, rozpustit je, má-li na jeho místo nastoupit Božská intuice, což znamená Boží milost a ticho věčnosti. Tehdy se snažil uvědomit si své city a myšlenky a stávat se jejich indiferentním svědkem, pozorovatelem, ale dneska odevzdává je přímo Bohu. A na myšlenky rezignuje, už je vůbec nechce, odkládá a prohlédá je jako iluzi. Duvod, proč to nemohl udělat dřív, na počátku hledání je, že tehdy nebyla jeho mysl dost čistá, aby mohl nastoupit krátkou védántickou cestu hned, kdyby to udělal, byl by zapadl ještě víc do prostředí ega a jeho nezvládnutých citů až po uši a nikdy by se byl nevyhrabal ze svých pochybných hněvu, žádostí a vášní. Ty, a především hněv, musí být zcela odloženy a pokud se tak nestane, opět s nimi zabrzdí svůj postup. Získat tuto požadovanou sebekázeň v minulém dlouhotrvajícím trapném období duchovních neúspěchů bylo proto naprosto nutné, neboť absence této sebekázně a hluboké pokory na nynější přímé cestě k Bohu, kterou po Temné noci duše nastoupil, nemůže být poátelé, ničím jiným nahrazena. Nemá-li ani teď tu sebekázeň a pokoru v dostatečné míře, bude se muset vrátit prostě na začátek cesty, propadlý na síto nižších stupňů. Má-li však konečně člověk v dostatečné míře pokoru a sebekázeň, projevuje se to zejména tím, že se mu občas dostavují nové a nyní již hodnotnější zkušenosti, zpravidla už velmi, velmi hluboké. Objevují se častěji, čím víc se žák soustředí poímo na Nadjá, na Božství a méně na ego a na jeho povrchní projevy. Ty musí nyní překročit a vycvičit si nový způsob spoléhání se už nikoliv na ego, tak jako dosud při dlouhé cestě, ale výhradně na Boha. Následující období je vubec dobou, kdy vnitřní Božské Já má příležitost vyplynout na povrch, ale to se stane nejen žákovým zlepšením charakteru, a aspoň částečným ovládáním mysli, ale i tím, že se žák přestane zabývat dlouholetým namáhavým pročišťováním mysli vubec. To znamená očistou charakteru, modlitbami, meditacemi, a sebeovládáním atd., prostě poestane jít už dlouhou cestou a namísto toho, promění celý tento namáhavý zpusob egoistického úsilí ve způsob v mnohem snažší, v neustálou myšlenku a vzpomínku na Boha v člověku, opakuji, v neustálou myšlenku a vzpomínku na Boha v člověku, v přemýšlení v tomto nekonečném neosobním Jáství, až konečně dojde k samotnému mentálnímu ztotožnění se s Ním. Kdyby byl již od počátku tak moudrý, že by byl tuto krátkou cestu kombinoval s dlouhou a to aspoň obeas, nemuselo by k Temné noci třeba vůbec dojít, ale to se bohužel nestává, nebo jen velmi málokdy.

Prakticky to znamená, že aspoň teď záměrně zapomene na ego a jeho dosavadní úsilí a nahradí je pouhou vzpomínkou na některý ze zažitých záblesků současně s dlouhým zíráním do nitra. Tím dovolí, v nejhlubší pokoře, aby se Pravda projevila samovolně, aby spíše Ona uchopovala jeho jako hledajícího, než jako on, jako hledající se snažil uchopovat ji, Pravdu, Boha a to je teprve ta pravá, tzv. krátká cesta.

Vážení přátelé, ono to v podstatě ani jinak nejde, protože člověk je sám ve své podstatě Pravdou a byla to hlavně tato překážka, která mu odjakživa vadila, že totiž hledal něco, čím sám byl! Opakuji, že hledal něco, čím sám byl! Božská existence Je, a je Vším. Neexistuje prostě nic jiného, nebo ještě nico jiného mimo Ní, aby si to uvědomovala. Jsem, který jsem, se praví v Bibli, ale toto Jsem, není egoistické jádro, je to čisté Bytí, Vědomí a Blaženost. Předpokladem pochopení této záhady je proto ztráta egoismu a to se stane hlavně cvičením sebeodevzdání, úplného sebeodevzdání. Tento nejvýš pokorný, sebeodevzdaný postoj žáka, je nyní naprosto nutný, vyžaduje však odvahu opustit osobní snažení po Božské existenci, které uplatňoval až dosud a uznat, že Ona Božská existence už zde je a tohle právě je to těžké, to opravdové odkládání ega. To je ten pravý, 100 % postoj monistické védánty, uznat, že je Bůh a že je vším, že nic jiného neexistuje. A právě teď a stále a trvale, ať mu to ego potvrzuje, nebo nepotvrzuje, ať to pociťuje nebo nepociťuje a hlavně podle toho žít. Prostě krátká cesta představuje obrat o plných 180 stupňů.

Tato dosud největší a obyčejně náhlá proměna charakteru žáka je nyní jedinou podmínkou a také formou jeho styku s Bohem. Ne, žít dál v dualitě, ale v Jednotě, v odevzdaném splynutí s Ní. Mohlo by se říci, že nyní již nevzhlíží k Bohu zcela osamocen, ale že spíše zírá jeho pohledem, v nekonečném hlasu ticha. Je to odevzdané nezištné odstranění lidského já, konečně uspokojivé a uspokojující vysvětlení základu lidské bytosti...

Neprožili jste si už své?

Máte potíž se definovat? Sebevyjadřovat? Štve vás, že přebíráte manýry ostatních? Třeba je to proto, že jste v minulých životech již byli vším, čím jste mohli být a nastal čas si znovu uvědomit vaši skutečnou identitu. Třeba už není co vyjadřovat a (nad)vědomí – vaše skutečné Já – naznačuje mysli: podívej se sem, do nitra, do té nekonečné hloubky, kde se rozléhá Já, tvá pravá podstata. Zůstaň v ní tichý a budeš blažený.   

Další slunečný den. Co nebo kdo nutí člověka strávit ho přemýšlením, plánováním, těšením se, vzpomínáním, honbou za zážitky a uspokojováním tužeb pomíjivými potěšeními? Co nebo kdo lituje v člověku, že není tam či onde, že nenasytil dost své smysly a neukojil jejich věčný apetit?  Co v něm srovnává a dychtí?

Je to jeho ztotožnění se s tělem, myslí, smysly a objekty. Je to jeho zvyk považovat cítění dobrého za zdroj spokojenosti a cítění zlého za daň, kterou je nutné zaplatit. Stráví-li člověk jeden vydařený den, chce další a další. Tato závislost na smyslových vjemech nemá konce. Jen lidé, jejichž mysl bývá přetížena vjemy ocení stav, který je mezi dvojnými pocity v klidu. Jen zralá duše chce znovu do toho šťastného stavu nalézt cestu.

Ponořit se do nitra vyžaduje kuráž. Odpoutat pozornost od vnějších stimulů a obrátit ji k tomu, čím je pozorováno a čím je uvědomováno. Rozpoznat myšlenky jako energie, které jen vyvstávají a mizí ve vědomí. Objevit jako mnoho jsme slepeni s tělem a co tato slepenost obnáší. Role, že jsme autista, žena, dědeček, kamarád nebo technik rozpoznat jako zahuštěná místa v mozku a vzdát se jich tím, že je nezúčastněně pozorujeme. Tím se pomalu rozpustí a vyčistí prostor podvědomí. Z dřívější zamračenosti odhalí se světlo, později pak blahaplný klid původního beztělesného stavu. Uvědomíme se jako Ono co pozoruje (ale i nepozoruje) světlo i mraky, zatímco jimi zůstává nedotčeno.

Zpočátku je užitečné si všímat jak ta která strava ovlivňuje náladu a jak energie z ní opětovně zalepuje tělo. Vedle pocitů plynoucích z nesprávné sebeidentifikace je to energie ze stravy, co ovlivňuje kvalitu  i množství myšlenek a pocitů. Ovšem jen pokud máte k tomu předpoklady z minulých životů, budete se jich chtít zbavit a ne měnit jejich polaritu.

Energetická pole ze stravy jdou pozvolna rozpustit meditací. V meditaci prána zaniká. Po rozpuštění prány se odhalí, že vědomí „v hlavě“ či „v těle“ plynule navazuje na vědomí „mimo tělo“. Díváme se na tělo z různých stran a poznáváme, že nejsme jím. Jsme neomezeným Duchem, tichým vědomím bez hranic a nade všemi pojmy. Vše co máme udělat je nechat rozplynout nánosy usazených energií, kterými svou šťastnou neohraničenost překrýváme a následně na ni zapomínáme. Jen zvyk myslet a jednat jako tělo hromadí energie v těle a klame, že jsme někdo různý od tohoto vědomí. Zvyk myslet vyvstal poté, co bylo vědomí izolováno pod pránickými nánosy, zanechaných našimi činnostmi. Tak povstala těla a dojem, že jsme těly. Ale my jsme stále jen tím tichým širým vědomím.

Celý tento svět je představami vzniklými z tisíců let činností.

Jen relativní jevy ve vztahu mysl – objekt, tedy představa a představa, tvoří zdání života.

Že měříme jen co mysl sama utváří jako představu je myslí stěží pochopitelné. Mysl nepochopí, že smysly i ona sama tvoří filtr, který zamezuje poznání skutečnosti. Abychom poznali Já, musí mysl ustoupit. Když mysl přestane utvářet předpoklady k objektům smyslového vnímání, prána se rozpustí. Uvolní prostor poznání, že tiché vědomí je společným trvalým základem, kde svět vyvstává i zaniká spolu s myslí.

Osmdesát milimetrů ke spokojenosti

Budiž nám dáno na vědomí, že žijeme nějakých osm centimetrů od kdykoli dostupné hluboké vyrovnanosti. Je jí dokonalé blaho bezesného spánku. Může být volně k zakoušení i v bdělém stavu. Těch osm čísel je zhruba vzdálenost od hrudní kosti do středu posledního duchovního těla. Co nám brání je zdolat? Všechny rozkoše světa a všechny jeho bolesti.

Vidina světských potěšení je tím co nás pudí k zevním činnostem. A nevědomost, že potěšení je vždy provázeno strastí nám zabraňuje v ustání těchto činností. Ale smyslové potěšení je vždy vystřídáno jeho nepřítomností.

Navzdory tomu milujeme to střídání. Samotná blaženost ryzího klidu je nás nesnesitelná. Jsme smysloví toxikomani. Potřebujeme si pravidelně šlehat svou dávku smyslové radosti a potřebujeme, aby pominula, abychom se mohli těšit, ale také bát, třást se o „sebe“, o svou budoucnost a trpět.

Kdo to má vydržet cítit se pořád vyrovnaně? Kdo to má vydržet mít jasné silné průzračné vědomí nezakalené chtěním? Mít zdravé čisté tělo nezašpiněné energiemi z volně prodávaných otravin? Mít trvale odblokovanou pravou mozkovou hemisféru od strachů? Zjistit najednou, jak jsou všichni lidé stejní bez ohledu na image? Nebát se nových startů a opouštění? Mít strukturu v tom co se nemění? Nemít emoční vztah k tuhé potravě? Nemít na co nadávat, nemít čeho se bát? Nebýt závislý na pochvalách? To má být v něčem kritika chování mé postavy, v něčem všeobecná ironie.

Jsme jako blázni, kteří tuší, že mají doma ve sklepě  zasypanou studnu s tou nejčistší pramenitou vodou a přesto chodí kupovat předraženou balenou vodu nebo se dokonce tahají s kanystry k potoku pro splašky od chemičky. Nebo jako pošetilci, u nichž se traduje legenda, že mají doma někde v tom nejposlednějším sklepě zazděný poklad, ale mávají nad ní rukou, protože by kvůli jeho hledání museli zbořit celý dům.

Legenda nelže. Podvědomé zvyky překrývají přirozené blaho původního klidu; ony jediné, zato vtesané hluboko do mysli, budí dojem, že se za ní musíme vydat na nějakou cestu. Vzdát se těchto zvyků a nechopit se jiných "stačí", aby se odhalil mír a vyrovnanost čisté mysli. Odvrhnout zvyky bez náhrady mohou  připravení, ale většina se musí osmělovat postupně a zpočátku své tendence nahrazovat duchovnějšími. Po new age sluníčkovosti přichází peklo sebepoznání a až po něm vytoužená blažená stálost.

Do sklepa své hlavy za pokladem se proto vydá jen ten kdo se narodil a žil s útrapami, v obrovské nejistotě ze ztráty osobních jistot.  Díky tomu má už v mládí či ve středním věku touhu po blahaplné vyrovnanosti a cítí, jak je bláznivé hledat štěstí venku v proměnlivých smyslových podnětech.

Spiritualita autismu III

Postižen nedualitou

„…Tam znovu dosáhne spojení s rozmyslem z předchozího vtělení … a pak nadále usiluje o zdokonalení. Neboť právě oním dřívějším cvičením je, třeba i nechtě, unášen.“  (Bhagavadgíta)

Uvažujme, jak by vypadala bytost, která se ocitá na sklonku zpáteční cesty. Během posledních životů odvedla  pořádný kus duchovní práce, posílila svou mysl a nyní se znovu vtěluje do samsáry, aby pokračovala v praxi. Může jít o jeden z posledních zrodů, ne-li opravdu poslední, protože k jejímu definitivnímu vysvobození zbývá jen pár kroků.

Víme, že s každým novým zrodem je z vědomé mysli (paměti) odstraněna činnost ze zrodů předchozích. Děje se tak v našem zájmu – vždy dostáváme novou šanci uvědomit si svou původní podstatu a spálit svou karmu. Do té doby však karma zůstává zapsána v podvědomí, na úrovni jemnohmotných těl. Předchozí duchovní poznání je pozorovatelné v podobě úbytku tendencí zabývat se smyslovými vjemy hmotného světa. A nás zajímá jak konkrétně se projeví na vlastnostech jedince a jestli je jde obecně rozpoznat. Uvažme zejména jak bude vypadat, když se narodí taková duchovní bytost v kultuře, kde učení o nedvojnosti nemá tradici.

Oduševnělá mysl usilovala o očistu na dlouhé stezce po několik životů. Pročišťovala se od živočišných pudů a agresivních vášní, od pomstychtivosti, nepřejícnosti, závisti, chamtivosti, lakoty a hněvu. Prošla fázemi uctívání odděleného Boha v kostelích či v soukromí a pronesla desetitisíce modliteb. V posledních životech se mnohokrát ponořila do meditací, kdy se soustřeďovala na jediné téma podle své volby. Dokonce možná v kontemplacích utišovala myšlenkovou činnost a obracela pozornost do zdroje, z něhož myšlenky vyvstávají.

Taková mysl je v novém zrodu už do jisté míry nastálo odpoutána od smyslů. Pozornost je o něco stažena z ega zpět ve společném Já-Vědomí, což se projeví na sklonech a vlastnostech nové individuality. Myšlenky budou hodně věnovány dění v nitru. Některé touhy jsou vyhaslé, jiné dosud planou. V minulém životě mysl sytila tělo hlavně satvickou harmonizující jednoduchou stravou, což se v novém těle může projevit genetickými vklady vedoucími k výskytu alergií. Co je důležité – její dřívější pátrání po svém zdroji vyústilo v odpoutanost od vlastních pocitů. Tato nespojitost s emocemi se může projevit nezájmem o vztahy i o dodržování společenských norem. Je známo, že tyto normy přestávají pro duchovně vyvinutou bytost platit a necítí se jimi vázána. Pomaleji si osvojuje návyky obvyklé pro společenský život. Přitom si vůbec nemusí být své duchovní pokročilosti vědoma. Ptáte se, jak klackovitost, neomalenost a vzpurnost souvisí s předobrazem duchovně vyspělého jedince? Ano, o tom bude řeč později.

Zkusme se nejdříve vžít do jejího vnímání. Čistá mysl, která se dopracovala ke staronovému povědomí o jednotě veškerenstva, přijímá znovu vtělenou existenci a ocitá se ve světě, kde individualita a ego je jedinou normou. Jelikož zapomíná vše co se odehrálo před vtělením, zrozuje se do zmatku jako nemohoucí a oněmělý svědek pravdy. Během dětství jí nezbývá než se na nějakou dobu nuceně znovu ztotožnit s tělem a myslí. Znovu nesprávně předpokládá, že je tělem či nanejvýš, že je deformovanou myslí. Do nějaké míry zase přebírá hodnoty okolních nevědomých lidí.

Měla by taková bytost zájem o okolí? Nebyla by její mysl často stažena ve společném zdroji a zcela ztišena? Udržovala by skrze tělo oční kontakt? Považovala by vědomí fyzického těla za své „já“, za sebe? Nebyla by ze spoutanosti v těle silně vyplašena? Nechránila by si své těžce nabyté vědomí jednoty distancováním se od okolních jevů? Pokud by měla zájem o okolí, chovala by se nanejvýš morálně? Nebo naopak zcela bez etických zásad? Měla by nutně nějaké neobvyklé schopnosti? Měla by schopnost rozlišit význam příchozích podnětů? Jak by byla ovlivněna její schopnost zpracovávat smyslové vjemy, schopnost rozhodování a další vlastnosti? Jak by dokázala komunikovat s ostatními lidmi? Nebyla by tato bytost víc než co jiného vyděšena? Nebylo by její myšlení-uvědomování do nějaké míry rozpolcené? Nekomplikovala by jí život třeba nezvládaná schopnost vyciťovat šestým smyslem?

Předpokládejme minimálně, že opětovné napojení se na smysly a vnímání jevů skrze ně, ale i okolí, které ji znovu učí dualitě by v ní způsobilo pěkný zmatek. V závislosti na míře tohoto zmatku by mysl bytosti zůstávala tichá anebo jí trápily nesmírné pochybnosti. Nemohly by vypadat nějak takhle?

„Tak tohle je tedy něco. Copak to tu máme? Údy, tělo, hlavu. Ale to přece nejsem já. Nebo ano? Jsem zvyklé na láskyplnou stejnost a tady to vypadá na nepěknou různotu! Cítím se tak zmatený, tak prázdný, tak vyděšený! Uáááá! Béééé! Co jsem? Jsem toto tělo? Jsem tím jménem, jak na něho (tělo) volají? Tolik vjemů. A zraňují! Přetěžují! Nejsem schopné je rozlišit. Jsem někde hluboko uvnitř hlavy a od hlučného a nepředvídatelného okolí mě dělí strašný zmatek. Bolí to. Jak to vyjádřit, když ničemu nerozumím? Jsem v pasti. Obraz, zvuk, hmat, čich i chuť jsou tak rozladěné a tříští se mi. Chci klid. Co mi to nutí ti kolem? Proč mám vůbec něco chtít? Mám děsný vztek. Ty jejich pocity! Ty jejich myšlenky! Takové nesmysly! Něco rozbiju. Do něčeho praštím. Třeba mi bouchání hlavou o zeď pomůže probudit se z tohoto hrozného snu. Později: Budu si raději všímat něčeho jednoduchého, něčeho co se bezpečně a beze změny opakuje. Budu shromažďovat nějaké znalosti. Najdu něco co mi poskytne nějaký řád.“

Samozřejmě, že si kojenec i dítě procházející trýzní výchovy neuvědomí tyto asociace na takové úrovni. Namísto otázek pociťuje velmi neurčitou změť zmatků, které neumí vyjádřit. A tak pomalu znovu vezme za své prostředky, které mu jsou nejblíž, tedy tělo a podivně fungující mysl. Přijímá svět, jak mu ho zprostředkují vlastní podněty ze smyslů a nejbližší lidé. Začne se srovnávat, protože ho srovnávají druzí s jinými lidmi podle jeho znaků vnějšího chování. Má-li štěstí, od rodičů se dozví: máš Aspergerův syndrom nebo autismus, v tomhle a tomhle jsi jiný, ale budeme na tom pracovat, abys byl šťastný jako všichni ostatní.

Jak vyrůstá, uvědomuje si: “Zevně vypadám jako oni. Toužím i po některých věcech co mají oni. Ale vnitřně jsem opravdu jiný. Mentálně ne tak výkonný. A tak nějak prázdný. Nedokážu být přirozený a svůj, či být přiměřeně takový či onaký. Pokaždé když se snažím, ostatním se to nelíbí! Když se směju, je to podle nich nevhod, když se rozčílím, tak také. Co dělám špatně?! (Někdy) Závidím jim jejich spontaneitu.“ A tak dále.

Pociťuje v sobě podivnou prázdnotu, ale nerozumí jí. Možná jí nenávidí. Nepoznává tuto prázdnotu jako blízkou ani bezpečnou, vidí ji totiž z pohledu převzatých rolí. Chápe ji z falešného ideálu činorodé mysli, která má být podle ostatních „zdravě“ výkonná, aby byl jedinec šťasten. Upíná se na diagnózu a na zbytky mentálních schopností poděděných z předchozích vtělení.

Takže, i když adeptovo duchovní dosažení trvá, nedovede správně rozlišovat. Sotva má poblíž někoho, kdo by v něm obnovil zájem o duchovní cestu; a tak si uvědomuje hlavně „svou“ nekompatibilitu s okolím a zmatek.

Během výchovy jej rodiče a společnost utvrzuje v samsáře. Podívej se na ty krásné věci a zážitky. Cožpak je nechceš? Peníze, majetek, životní úroveň, studium, naplňující práce, cestování, sex, věda? Člověk nesprávně se ztotožňující s tělem si něco vybere a začne znovu toužit. To mu působí utrpení, protože v předchozích vtěleních se od světských sklonů hodně vzdálil.

Jeho někdejší píle v duchovním snažení nebyla nadarmo a není zapomenuta. Je tu stále s ním. Možná má sympatie k buddhismu či taoismu, možná má dokonce povědomí o neduální povaze všehomíra. Sotva se ale přiměje k potřebným kontemplacím, dokud je ovládáno znovu naočkovanými sklony. Hledá kým je, ale nesprávným směrem - zevně. Tak sám sebe vnímá jako porouchaného jedince. Vedle toho může být naučeno na potraviny, které v něm zvyšují a prohlubují zmatek.

Nedostalo by takové dítě mentální diagnózu? Nepůsobila by jeho osobnost narušeně? Může vůbec zůstat osobnost koherentní, jestliže se ji v minulých životech mysl pokoušela transcendovat? Je nynější nesourodost mysli tím, co je přeneseno z vítězně vybojovaných bitev hlubšího Já s egem? Jsou mnohé šrámy na egu tím co bytost potřebuje, aby si uvědomila pravdu? Co ještě mluví pro tuto teorii? 

Prozkoumejme další důvody pro tuto hypotézu.

Spiritualita autismu II

Po čem pátráme

Ačkoliv je možné odhalit a podržet poznání o naší neomezené duchovní podstatě během jediného života, jedinec, který prožije alespoň záblesk osvícení musel v předchozích vtěleních nevyhnutelně projít dlouhým a tvrdým bojem. Zvyk mít tělesná přání je mysli vlastní, jelikož tvoří ji samotnou. Zničit myšlenky - plevele, které rostou a znovu sílí denním stykem s předměty se proto neobejde bez námahy. Tužby mají své zárodky mimo zevně namířenou pozornost. Vymazat tyto síly z mnoha zrodů si žádá dlouhodobé pěstování protikladného zvyku – obracet pozornost do zdroje myšlenek, jímž je samotné Vědomí-Já. Má se za to, že dospět ze samého počátku duchovního hledání do stavu neproměnné, zmizelé mysli trvá nejméně tři až devět životů.

Abychom mohli dále uvažovat, akceptujme existenci převtělování a karmy za samozřejmou a to bez ohledu na stav neprobuzených a stav osvobozených – z jejich hlediska reinkarnace neexistuje.

Tedy co nás zajímá? Pokusme se zjistit, jak by vypadal a jak se choval člověk, který má blízko ke stavu, kdy po ničem netouží, nic si nepřeje, o nic neusiluje a je spokojen s ryzím Bytím. A zejména, jak by tato bytost vypadala, pokud by se narodila a vyrůstala na Západě, v jeho bouřlivé kultuře, která specificky ovlivňuje pokračování duchovní praxe. Jaké by byly kognitivní schopnosti člověka nacházejícího se v její finální fázi a do jaké míry by ho ovlivňovalo dnešní prostředí. Nakolik by byly zažehnány tendence, které táhnou mysl do zevního světa.

Sklony

„Mysl zaniká s umírajícím tělem. Zůstane po ní jen stopa, jejíž kvalita je určena stupněm dosaženého poznání. Současně s ní existuje latentní zásoba zásluh a prohřešků z ukončeného života. To vše se přenáší do nového vtělení. Karma („činnost“) je ona zásoba činů různé kvality, které musí být odčiněny (nebyly-li rozpuštěny osvícením); samskáry jsou zárodky zachované ze zaniklé mysli. V novém zrození se uplatňuje přenesená karma a samskáry se přemění na vásany, tendence nové mysli, které ji ženou do dalších zkušeností.“ (citace)

Náš současný charakter je dán součtem minulých skutků, myšlenek a pocitů. Tyto sklony z minulých vtělení (v sanskrtu vásany) jsou uloženy v podvědomé mysli, uprostřed jemnohmotných těl. Jsou tím, co po čase dobrých meditací opět strhává pozornost k smyslovým vjemům. Ubývání a zjemňování sklonů probíhá pozvolna a nepostižitelně. „Jako usazenou špínu z hrnce nejde vysypat a musí být vymyta čistou vodou, musíme usazené špinavé myšlenky vymývat z hlavy postupně čistými myšlenkami.“ Nejdříve odžíváním (+uctíváním a dobročinností). Později třeba jógou, studiem svatých textů a – je-li mysl připravena a pročištěna – meditacemi a sebedotazováním (átmavičárou).

Namítáte, že život je tak barevný a skýtá tolik lákadel? Ne pro každého. Záleží, v jaké části cyklu životů se nacházíme. Pokud v první třetině, nezavadíte o tyto úvahy. Jestliže jste v prostřední třetině, zřejmě vás toto čtení také neosloví. Tehdy můžeme prožívat a prožíváme bezstarostné a šťastné životy. Netrápíme se ještě otázkami životního smyslu, duchovnem ani existencí něčeho vyššího. Užíváme si dary pohodlného života, nevadí nám žít v nevědomí pod vládou ega, ale z hlediska pátrání po pravdě můžeme mít sklony k dobročinnosti a pomáhání druhým. I to je dobré.

V prvních stovkách vtělení jsme vlastně nic než našimi hrubými vásanami. Jak „krásné“ je zabojovat si ve válce, pomučit nepřítele, nacpat si břicho pečení, hromadit drahocennosti, prolívat hrdlo vínem, prznit uchvácené ženy. Jak „krásné“ je pomluvit sousedy, opít se a porvat v hospodě, nadávat, vyčítat. Snít o lepším a bohatším smyslovém životě. Už tehdy však nezapomínáme na nějakého toho Boha a oběti pro něj.

Ve střední části karmického cyklu se duše dostává na vrchol pomyslné vlny a my se těšíme z nádherných životů. Vyzkoušíme si všechny druhy lidských potěšení. Zajímáme se o cestování, kulturu a umění. Svět nám ukazuje jen svou přívětivou tvář a zdánlivě bezmeznou náklonnost. Svůj klid čerpáme z maximálně příznivých okolností, za jakých vyrůstáme, učíme se a žijeme prostřednictvím zdravého těla, bohatých pocitů  a rozvinutého intelektu.

Jak se karmická vlna životů přelévá, mysl (duše) vyspívá. Stále prožíváme život naplno, jen nemáme už cestu uhlazenou, zažíváme zklamání, drobné nespravedlnosti, zrady. Už neočekáváme, že všechno bude jak být má. Nicméně stále se nám daří dosahovat spokojenosti a vyrovnanosti.

Po desítkách i stovkách životů na vrcholu následuje sestup. Duše začíná dávat najevo, že zábavy bylo pomalu dost a je čas začít se zajímat o hlubší smysl života. Pozvolna nám nestačí materiální vyžití a rozšiřujeme své zájmy do mimosmyslových sfér, zajímáme se o východní nauky, nebo se intenzivně věnujeme dobročinnosti, zkoumáme své sny, jsme nadšeni komunikací s duchovními pomocníky a podobně.

Cesta zpět je pozvolná jako byl odklon do projevu. Mysl ztotožněná s tělem zapomněla na svůj ráj a je tak zmámená a uvyklá hledat štěstí ve vnějším dění, že si tiché nabádání duše nedokáže hned uvědomit. Vše jde pomalu a nepozorovaně. Tak nepozorovaně, že své potíže přičítáme nedokonalostem těla či mysli nebo životním okolnostem. Vždycky máme možnost volby a vždy můžeme opakovat danou lekci tolikrát kolikrát potřebuejeme. Z vlastní zkušenosti vím, že jsme kolikrát zbytečně tvrdohlaví. Když na své cestě na něčem příliš dlouho lpíme, čekají nás nemoci, nesnáze a jiné donucovací prostředky, aby mysl v očistě postoupila na další úroveň.

V dalších životech duše stále hlasitěji dává najevo únavu. Můžeme tělesně onemocnět a později přijít na to, že nemoc nás měla upozornit na něco co není pořádku v naší mysli. I tehdy čerpáme z minulých vásan a pokud jsme se dříve učili malovat, můžeme být třeba v některém z dalších životů malířem, který trpí schizofrenií. Duševní nemoc (jak nevhodný výraz, jde o pročišťující se mysl) už ukazuje, že jsme dozajista v poslední třetině zrodů.

Když už jsme na cestě návratu hodně pokročili, zůstane mysl tak posílena (ve védantickém smyslu), že život jak člověka dříve zajímal, ohromoval a těšil může být nyní hlavně o opotřebení, nezájmu, vyčerpanosti až odporu k zevním světským záležitostem. O to větší je jeho sklon k introverzi, introspekci a ochota zabývat se sférou, která leží nad světem rozumu a pocitů, ale – v případě těchto nejvyzrálejších myslí – také nad nižšími světy jemnohmotnými. Taková mysl může mít opravdovou touhu poznat své pravé Já a prožít sjednocení s čistým vědomím.

Kdo je tedy kvalifikován, aby poznal pravdivost védánty?

Představme si taoistického mudrce, jenž po dlouhém úsilí odvrhl svět protikladů a nalezl osvícení. V jeho mysli by měl vládnout nekonečný mír, klid a ticho a když umírá, neměl by mít žádných přání. V okamžiku smrti by neměl být obtížen žádnými ideami světa, které by přiměly jeho mysl uchopit nové tělo a začít nový život.

Pokud v mysli zůstane nějaký sklon poutající k tělesné existenci, byť by to byl soucit s těmi, kteří dosud nenalezli vysvobození jako on, tato tendence za něj zvolí narodit se znovu. Předsevzal-li si takový osvícenec, že se bude ze soucitu vtělovat a pomáhat, dokud nebude poslední duše osvobozena, může se pro dobro druhých v životech znovu a znovu probouzet a podávat o tom svému okolí zprávy.

Představme si jogína praktikujícího hatha jógu jako prostředek ke zdokonalení těla nebo který se soustředil na rozvoj siddhis – zázračných sil. Nedospěl ještě k sebedotazování a hledání podstaty mysli. Neoprostil se dosud od představy, že je tělem či jemnohmotným tělem – duší. Z té ideje jako ze semene vyklíčí nový život.

Představme si zenového či buddhistického mnicha, který věří v působení karmického zákona. Od mládí zušlechťuje svou mysl meditacemi, aby v příštím životě měl lepší podmínky k dosažení osvobození. Jeho vásanou je obava z nového zrodu či již zmíněná touha stát se bóddhisattvou.

Představme si katolického kněze, který život zasvětil Bohu a nedbal na tělesné tužby, avšak též nehledal jejich zdroj. Považuje se dál za odděleného od Boha a touha mu sloužit přivede jeho duši zpět na Zemi. Lpění na vzájemné oddělenosti individuální duše a Boha je jeho vásanou.

Nebo si představme esotericky zaměřenou Evropanku. Její určitá pokročilost se projevuje v přivrácení pozornosti k nižším duchovním sférám. Zajímá se o atsrálnjí cestování, astrologii, magii či výklad karet. Přitom ale silná víra a láska k Bohu ji posouvá stále blíže k poznání a odpoutává od zájmu o hmotný svět. Ještě zbývá několik osobních přesvědčení, žádostí či strachů, které si během svého života nikdy úplně neodpustila a tak jí překrývají pravdu o skutečné identitě.

Kdyby se kterákoliv z těchto bytostí byť jen na pár okamžiků vzdala všech svých pout ke světu a prošla předtím tělesnou očistou, zazářilo by pro ni poznání tak jasné a nádherné, čisté a osvobozující, že by ji od té doby mocně přitahovalo a lákalo k sobě, dokud by z jejích egoistických tendencí nezůstalo než pár bílých beránků.

Jak by vypadal jejich nový zrod? Jak a kde se narodí bytost, která se díky své dobré karmě přiblížila k dosažení nejzazší pravdy a největšího štěstí, jakého může lidská mysl dosáhnout?

Spiritualita autismu I.

Advaita Védánta

Advaita Védánta, učení o nedvojnosti, vysvětluje Vesmír jako imaginární dílo čistého Vědomí, které neměnně existuje bez vlastností a nade všemi pojmy. Jako snové iluze se v něm rodí, odehrávají a zanikají jevy rozličných světů, oživovány souborem energií, které se nesprávně uvědomují jako mysl.¹

Objekty vnímané skrze smysly budí zdání pevnosti a reálnosti, protože mysl se během mnohých inkarnací podílela na tvorbě Vesmíru svou duševní činností. Mysl se ze zvyku vnímá ve vztazích s těmito objekty jako zdánlivě skutečný subjekt. Mysl – myšlenky – však tvoří jen energetické výtažky z potravy a energie z nesčetné duševní činnosti (karmy).

V bdělém stavu mysl iluzorně utváří naši současnou osobnost a ta přiřazuje vnímaným objektům kvality, které ve skutečnosti nemají. I když mysl rozlišuje vlastnosti a vytváří celý Vesmír tužeb, vztahů a hierarchií, do kterých se zaplétá, ona sama ani objekty pro jejich pomíjivost neexistují.

Skutečné je podle advaity pouze co je trvalé a stálé. Pravou podstatou člověka proto není mysl – osobnost, ale její podklad: neměnné Vědomí jako všudypřítomný střed, ve kterém kmitají všechny iluzorní změny. Časoprostor, myšlenky, touhy, objekty, vztahy, karma, reinkarnace a nakonec i samotná mysl vznikají a zanikají jen v závislosti na úrovni pozorovatele. Po uvědomění iluzornosti pozorovatele je i tento rozpuštěn a mysl, imaginační činnost i její předměty jsou rozpoznány jako vlny - ideje v neproměnném Vědomí, které jediné neustále trvá jako zdroj veškerých předmětů i jevů.

Nauka zpočátku odhaluje hledajícím, že mezi zrody a úmrtími v relativních vztazích mysl – objekty nenajdeme štěstí, které by bylo možno podržet jako trvalé. Takovým štěstím je jen stav našeho pravého Jáství neustále trvající nad karmou i vtěleními. Bývá popisován jako vždy přítomné, prosté Bytí - Vědomí - Blaženost. Uvědomit si tento jemný stav klidu a míru je nejvyšším smyslem lidského vtělení. Děje se tak cíleným odstraňováním nesprávných přesvědčení, neboť kýžený stav v nás vždy trvá a jen je těmito přesvědčeními zakryt. Vhodnou praxí se rozpouští dosavadní názory o světě – plody činnosti mysli, transcenduje současná osobnost a odhaluje se vždy existující šťastná základna čistého Bytí. Podržet tuto přirozenost i v okamžiku smrti těla znamená vysvobodit se ze samsáry, neustále se opakujících cyklů potěšení a strastí.

Protože mysli jej zakrývají energie – myšlenky, není absolutní Vědomí vnímáno jako blažený stav. Zkušenost blaha je přístupná opět jen očištěné mysli zbavené vášní. Je vždy přítomná pro toho, kdo se obrátí dovnitř sebe samého. Ale jen duše, která prošla dostatečným počtem vtělení nashromáždí tolik prožitků, aby se jimi konečně nasytila a unavená začala znovu hledat svůj transcendentní Zdroj. Poznávat a hromadit zkušenosti je možno tolik životů kolik chceme. Až jednou začneme být udoláni hledáním štěstí v zakoušených jevech, oprávněně nám přijde na mysl, že někde musí existovat jeho pramen. Za tím účelem se rodíme do konfigurací, které mají usnadnit pátrání a leckdy nás k němu přinutit. Handicapy, s nimiž zralé duše do života vstupují se mohou zdát jako křivda a jejich pravý význam zůstává myslí nepochopen. Ale prožila-li již mnoho vtělení, nepotřebuje mysl atraktivní, fyzicky zdatné tělo k plození nebo bezchybné komunikační dovednosti ke sdílení a sbírání poznatků. Učení bylo dovršeno a z cesty rozvoje přechází na cestu návratu.