Zpřeházená skládačka

Mít křišťálovou auru

2011-11-24T01:33:00.000-08:00

V kruzích, kde se vaří duchovno jsou často skloňována slova jako přerod a transformace. Jak bychom se ale mohli přerozovat či transformovat v něco co stále existuje? V To co trvá bez ohledu na naše myšlenky a sklony? Přerozovat se lze z nějaké úrovně na jinou. My nejsme žádnou úrovní nebo stupněm. Ale když čtete o lidech s křišťálovou aurou, napadají vás k tomu ideje, které musíte někam napsat.

Bývají kladeny otázky jako je možné, aby se křišťálové dítě narodilo před rokem xxyy. Ovšemže je to možné. Nemyslete si, že teprve teď se rodí, aby snad zachránili svět.
Křišťáloví se rodili i dříve a nejvíce bychom jich našli v psychiatrických léčebnách, na drogách a podobně.

Krystal je nepřítomnost barvy, všichni jsme proto křišťáloví. Jen někteří si tuto věčnou průsvitnost překrývají fialovou nebo indigovou, mnozí jiní tyto modravé odstíny zas zelenou, zlatou a hodně jiných tyto ještě dalšími až k naprostému nevědomí o duchovním základu člověka.

I když u vás některá barva momentálně převládá, křištˇál je v ní vždy přítomen jako trvalý podklad.

Možná se zdá, že pohledu ega, osobnosti prožíváme změnou aury nějaký přerod, přitom jen zjemňujeme své sklony ke světu. Během tohto zjemňování opouštíme staré chování, které reprezentuje nízké vibrace a upevňujeme se v některém pásmu vyšších frekvencí. Tak zachraňujeme svou pomyslnou "duši".

Až nakonec poznáme náš prapůvodní stav bez kmitající energie, zbudou jen ty jemné a setrvačné sklony, které nevadí a o kterých budeme vědět, že nejsou námi.

Křišťálová aura vzniká lidem, kteří v minulých životech hodně meditovali.

V meditacích a kontemplacích zaniká životní síla – poznáváme její věčný zdroj. Víme, že nejsme žádnou kvalitou aury a že aura je jen odrazem egoistických sklonů.

Nepřítomnost aury vydrží tak dlouho jak dlouho sami zůstaneme ztotožněni v tichu s oním stavem, metakosmickou inteligencí. Po obnovení mysli a návratu do světa opět životní energie vzlíná a plní tělo, ale aura už bude dostávat jen takovou barvu a ráz, v přítomnosti jakých energií a lidí se budeme pohybovat.

V dalším životě to proto může být někdy velmi náročné. S čistou aurou se nechtěně stáváme „tajnými agenty“ cizích eg.

Myslíme a jednáme jako lidé s kterými právě jsme a protože jsou většinou tito lidé ještě ponořeni v nevědomosti, i my se znovu stáváme omezenými jako oni a trpíme jejich myšlenkami.

Bezděky chytáme a učíme se jejich pocity a způsob jakým vidí svět. Stačí jen začít přemýšlet o nějaké osobě a už uvažujete jako ona. Jindy se nám to zas ne a ne podařit a zůstáváme takříkajíc úplně mimo. Cítíme se divně, když se do naší aury dostanou nižší vlivy druhých. Z minuty na minutu se můžeme změnit a jednat jako jiný člověk. Rozporuplnosti křišťálových mohou lidi zmást. Jednu minutu jednáte jako zelený. O chvíli později jednáte jako indigový. Čím víc se zapojujete a připoutáváte k ostatním, tím víc se vaše projevy mění.

To mate i samotného křišťálka. Je citlivý na všechno co ostatním připadá normální. Může vnímat přírodní i civilizační síly. Setkává se se zahlcením a přetížením. Někteří křišťáloví jsou permanentně zanesení cizími myšlenkami a pocity a ani o tom nevědí. Ohýbají se podle druhých, že už si ani nedovedou představit, jaké to je být spokojený po svém. Mohou neustále vymýšlet nějaké scénáře pro budoucí setkání a po nich zase zpracovávat fronty vjemů, takže jejich mentální život se skládá jen z neustálé války se světem.

Křišťáloví vychovávaní v naprosté nevědomosti mohou být od malička churaví a zmatení. Mohou a nemusejí dostat diagnózu autistického spektra.

Přejaté vlivy a nároky okolí, nesprávná strava a nedisciplinovanost způsobí tělesné neduhy a zanesou myšlení. Jsme někdy tak unaveni, že jsme vděčni za psychickou diagnózu, protože nám poskytne novou iluzi identity, samozřejmě falešnou. Takoví začouzení křišťáloví hlavně potřebují důkladně vyleštit, což obnáší déledobý detox těla i smyslů.

Proto je naším úkolem nalézt a podržet si vědomí toho kým jsme (poznat to nejprve) a zůstávat v tomto vzácném míruplném středu. Pokud to neumíme, musíme se učit žít na vysokých vibracích, abychom se cítili dobře.

Protiopatření:

* Pokud jste zvyklí konzumovat běžnou lidskou stravu, upusťte od toho. Supermarketová jídla nejsou pro nás. I když třeba umíte reiki a podobně, je docela otrava nejdřív si zaplácat tělo a potom to zase čistit. Pijte jen čistou vodu. Sám jsem se naučil kupovat jen kojeneckou, s nízkým obsahem minerálů. Vše vystihuje věta, kterou jsem si zapamatoval odjinud: Se správnou dietou zahrnující jen syrové ovoce, zeleninu a vařenou rýži či brambory opět získáte svou zářivost a duchovní sílu.

* Pokud to jde, nekomplikujte si život. Vyhýbejte se lidem a prostředím, která přetěžují. Nesrovnávejte se s lidmi, kteří žijí na nižších vibracích a nevytvářejte harmonie na úrovni jejich ega. Opečovávejte se. Najděte si alespoň jednoho přítele s podobnými vlastnostmi, pokud je k mání.

* Meditujte či buďte meditací, umíte-li to. Máte-li křišťálovou auru, žádná duchovní transformace se vás už netýká. Není nic dalšího, co byste na duchovním poli museli vykonat. Nezabývejte se ani čakrami. Uvědomujte si, kým doopravdy jste. Nejste bytostí v žádných dimenzích. Nejste tělem ani hereckými party, které hrajete před lidmi. Můžete zůstávat ve své nejhlubší podstatě a nebát se jí tak jako jiní. Učiňte ji znovu svou přirozeností.

Spiritualita autismu IV

2011-10-08T00:30:00.000-07:00

Na tomto místě seriálu se dozvíme nebo si připomeneme, co je temná noc duše. Proč znovu psát co lépe napsali jiní? Výborná přednáška pana E. Tomáše popisuje tento proces.

Temná noc duše

JUDr. Eduard Tomáš - 15. listopadu 1997 v Praze

Jedna z nejstarších, ale urcitě jedna z nejhlubších duchovních nauk lidstva je tzv. védánta. Byla známá již za starého hinduistického náboženství, v dobách ještě daleko před Buddhou a buddhismus ji převzal jako základní ideu obou svých směrů jak mahájánového tak hinájánového. Je základem čínského učení čchan nebo-li japonsky zen a vyskytuje se i v moderních dobách, např. v učení Maharšiho, Sai Baby, Babadžiho a jiných mudrců. Vzorem může být treba Aštavagragíta. Její idea spočívá v tom, že ve vesmíru i mimo vesmír existuje jen jediná absolutní nepojmenovatelná a neuchopitelná skutečnost a všechno ostatní, že jsou jen čisté iluze, mystický klam nebo lidská představa. Je to nauka vyloženě monistická, čili neduální. Protikladem této nauky jsou nauky dualistické, uplatňující se především v křestaňství , judaismu, náboženství mohamedánském a náboženských směrech od nich odvozených, také ve směrech pohanských a podobně.

Tito stoupenci dualismu většinou nevěří v jediný univerzální absolutní život, v jedinou absolutní původní Mysl , jak to nazval Budha, jakožto základnu a původ a obsah všeho existujícího, ale rozlišují je do tří principů. Jimiž jsou:

Bůh

Ostatní živé bytosti

Nekonečný vesmír

Přírodu dělí na živou a neživou. To je ostatně názor, který se vyucuje v evropských a amerických školách. Tento názor doznal však už mnoho změn. V posledním století jej zapříčinily především nukleární, a jiné, především subatomické výzkumy. Avšak ani názor první skupiny, to znamená védántický, není toho času zcela vyhraněn. Východ, kdysi převážně monistický upadá totiž do materialismu, čímž se od védánty silně odklání, zatímco západ, jak už řečeno pod vlivem nových nauk a výzkumů, bezděky se blíží k povšechnému davovému nazírání, které je pochopitelně zažíváno všeobecně v egu, než přímý védántický monismus. Oba tyto směry však souhlasně věří, že odhalením neosobního principu v člověku, se člověk dostává k Pravdě, realizuje Ji a ztotožňuje se s Ní. Jenže u monistů to jde, resp. mělo jít snáze a rychleji, právě proto, že monista ví , že ego je jen iluze a tudíž neskutečné. Zatímco dualismus, jak už řečeno ztotožňuje člověka s tělem a s myslí. Následkem toho v dualismu, duchovní vývoj je projektován a také se děje zdlouhavým procesem, zahrnujícím v sobě jak teoretickou znalost učení tak i morální přeměnu jedince a z hrubých egoistických vlastností k jemným a ušlechtilým, a to za pomoci všech možných dosažitelných prostředků, jako je například modlitba, analytické uvažování, tělesná cvičení, duchovní cvičení, cvičení tantrická, koncentrace mysli a citu, meditace, altruistická činnost atd. Je to prostě dlouhá duchovní cesta a také se jí tak říká - dlouhá cesta. Jejím opakem je právě cesta védánty, monistická, která učí, jak jsme si už rekli, že existuje jen Bůh a všechno ostatní jsou jen pouhé jevy na úrovni snu, iluze a fantazie a netřeba se jimi proto vážně zabývat.

Monistický védántista neverí, že clovek je jen nevedomým egem, které musí být postupni cviceno, zušlechtováno a hlavne zjemnováno, drív než si muže delat nároky na spojení s Bohem. Cesta k realizaci obou smeru není tudíž stejná. Védántista jak už receno, se s Bohem prímo identifikuje, což znamená, že podle této nauky je clovek odjakživa plne svoboden. I když si to v sobe neuvedomuje, a že proto stací stálým pripomínáním této skutecnosti vyprostit se ze zdánlivého otroctví nevedomosti a tato cesta védánty je daleko kratší než predchozí. A proto se jí také právem ríká krátká cesta.

Krátká cesta je proste neduální, rekli bychom tedy, že je na vyšší úrovni, než cesta dualistická, nebot jak je psáno zacíná i koncí samotným cílem, její povaha je prímá a její pusobení je bezprostrední. A ted se Vás vážení prátelé zeptám, kterou cestu by jste radiji zvolili, kdyby Vám dal nekdo na vybranou. Odpovím za Vás, je to samozoejmé, že tu kratší. To už je v povaze cloveka, jenomže vec není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Clovek je totiž beznadejne po dlouhá tisíciletí zapleten do predstavy že je jen individuální jednotkou, oddelenou od svého božského tvurce a i když tohle není vubec pravda a jde jen o pouhý ustálený prelud, je tento klam v lidstvu natolik silný, že jím nelze otrást jen pouhou logickou úvahou a lidským védántickým rozumováním, ale je tomu treba mnoha a mnoha takových analytických úvah, koncentrací, meditací, mantrických i dechových cvicení všeho druhu, zkrátka dlouhá cesta. Koncící casto po mnoha letech cestou krátkou, to znamená hlubokými kontemplacemi, provázenými intuicí a prímou vnitrní pomocí, cili milostí Božských ezoterních sil. A toto spojení dlouhé a krátké cesty, príp. jejich kombinací, je teprve ta pravá cesta k Pravde, nezbytná pro vetšinu lidstva, jaké dnes žije na této planete. A jak už popis ukazuje, je samozrejme nejprve cesta dlouhá, dlouhá pro vetšinu lidí, prieemž krátká cesta neduální bude jen jejím obcasným doplnkem a nakonec teprve nezbytným ukoncením. Taková je situace dnešní doby a to si musíme uvedomit dríve, než vubec zacneme hledat cokoliv duchovního. Ale kdy a jak a proc vlastne zacne clovek Pravdu hledat. O tom si dnes neco povíme.

Vážení prátelé, když clovek nastoupí duchovní cestu at v kterémkoliv smeru, je to obycejne proto, že bud není úplne spokojen se svým životem a hledá lepší uspokojení, resp. štestí, anebo také, že hledá trvalý mír. To je jeden z hlavních duvodu nastoupení duchovní cesty vubec. Nekterí lidé však, a není jich zrovna málo, nastupují duchovní cestu zase proto, že se teší na psychické zážitky, nebo mystické extáze. Teší se na ne, jako na náhražku pití, kourení nebo i drog. Ale tento problematický cíl je urcite zklame. Pokud se clovek zároven nepohne od své animální necistoty k duchovní cistote a od vyloženého egoismu k altruistické neosobnosti, nemuže mít nadeji ani na jogické ani na mystické duchovní zážitky. Mnozí zacátecníci, práve proto od sledování duchovní cesty utecou, když toto zjistí, nebot tato podmínka je pro ne v dané dobe neprekonatelná. Jsou však také lidé, které zevní svet už natolik spoutal do svého spechu a zmatku, že je casto ani nenapadne možnost štastnejšího a klidnejšího života, než je ten jejich neklidný, šedý stereotyp ve kterém žijí. Mají-li však štestí, nekdy jim prijde do cesty nekdo, bud clovek nebo kniha, kdo jim rekne, že tomu tak nemusí vecne být. Že clovek nemusí žít stále jen v egu a jeho starostech a že má také jiné, vyšší možnosti, klidnější a štastnější. Tato výzva, ci pokyn, potom bud štastne zabere, nebo v prípade špatné karmy a slabého rozumu zustane opomenuta anebo se s ní clovek koneckoncu nemusí v živote ani setkat vubec. Uposlechne-li človek takové rady, brzy shledá, že informátor mel pravdepodobne pravdu. Že Božská skutečnost opravdu existuje, a že je nejen v něm samém, ale že je vlastne jím samým. Poznává, že jeho osobní potíže jsou z 99 % dílem jeho nesprávného myšlení a následné cinnosti a že se z nich tedy muže správným úsudkem a jednáním klidne zase dostat, bude-li chtít. Po jistém váhání clovek tedy dejme tomu nastoupí duchovní cestu podle príslušného návodu a zacne meditovat. Jenomže po krátkém case obycejne shledá, že se mu to darí jen málo anebo, že se mu to spíš nedarí vubec. To je velice castý zjev na pocátku. Potom má dvojí možnost: budto vytrvá, nebo toho nechá.

Ten druhý prípad se muže opakovat treba nekolikrát, až se konecne dostaví kladný výsledek a duchovní cvicení se zacnou cloveku darit. Jak známo, kdo jednou zacal, a komu se to aspon trochu podarilo, vrací se znovu a znovu a treba i po mnoha letech. Stávají se však také prípady štastných žáku, že se jim duchovní cvicení podarí hned. A to napoprvé a to jsou Ti, kterí se o ne pokoušeli již v minulých vteleních a nyní sklízejí výsledky své predchozí práce, té, kterou vykonali v ocistujícím procesu minulosti. Pro ty pak nastává období jistého osvícení, radosti a duchovního pokroku nekdy tak okázalého a presvedcivého, že se takovým štastlivcum dokonce zdá, že už vlastne není treba žádná další cesta k dosažení Pravdy. Zdá se jim, že už nic nestojí v ceste konecnému Poznání. A skutecne zdánlive je tomu tak.

Dualismus dvojího Jáství, to znamená malého ega a nekonecného Vedomí, je opravdu jenom iluze, když tohle clovek pochopí s tím, že Buh je vším co existuje a že jen pouhá myšlenka, že jsme neco jiného než Buh nás delí, obycejne se u neho jako následek, dostaví krátká zkušenost bezprostredního záblesku Poznání. To je první výsledek prvního pokusu jeho krátké cesty. Prípadne výsledek jiného dosavadního hledání. Bohužel tato vysoká zkušenost i když ji onen štastný žák zažije hned na pocátku, není ješte konecnou fází putováním za štestím i když si to mnozí z nich myslí. Duchovní záblesk, který se dostavil stejne pravdive, jako neocekávane, je v každém prípade jen krátký. Muže to být záblesk vterinový, muže to být treba delší v optimálním prípade, ale i když se zdá, že vítezství je na dosah ruky, puvodní sláva se zpravidla neopakuje a radost postupne vyprchává. Proc? Duvodu muže být hned nekolik. Budto nemá clovek dost bhaktické vroucnosti a odevzdanosti aby pokracoval až do konecného Prozrení jen cestou lásky anebo nemá dost intelektuálního pochopení, protože v prvním nadšení potrebný intelektuální výklad opomenul, anebo ho podcenil, nebo i preskocil, takže rozum nepracuje soubežne se získanou zkušeností, zvlášte, když tato byla jen krátkodobá a prestala se opakovat. Ale nejbežnejší prípad této stagnace je, že charakter žáka není dost cistý, aby žák rozeznal a odhodil a ze svého života definitivne vyloucil všechny animální atavistické prvky a pudy a zvyky a vášne a závislosti, které ho dosud drží v kleštích, jako každého normálního cloveka. Obrat bývá náhlý. V této situaci náhlého negativního zvratu, bohužel opet mnoho žáku odpadá anebo dlouho váhá, než je vnitrní touha, což vlastne je Božská milost a pomoc, než je vnitrní touha donutí zacít doopravdy znovu pracovat na sobe. Prekážky starých závislostí, zlozvyku a zábran, které dosud drží podstatnou cást jejich charakteru nemuže totiž nikdo beztrestne na dlouho prekrocit. Trestem je opet stagnace, a pokud se rozhodne ji prekonat, je nezbytná nutnost nové orientace duchovní cinnosti to znamená nové duchovní práce, nového studia, nových analýz tela i mysli, mantrická, dechová a jiná cvicení, zkrátka není to opet nic jiného než dlouhá, stará, vlekoucí se dlouhá cesta. Nic z toho nelze ignorovat nebo preskocit. Zejména morální ocištování je totiž ta pravá základní práce na každé duchovní ceste a je spojena vždycky s bdelostí a sebepozorováním tzn. s trvalou kontrolou nad starými a odvekými závislostmi i nad novými žádostmi a choutkami s nutností kázne, tzn. vnitrní i zevní disciplíny. Takže je nutná stálá, neutuchající bdelost nad sebou samým, se stálým sebezapíráním, sebeovládáním, které vyžaduje každá jóga a každá mystika bez vyjímky, má-li být definitivni úspešná. Je to zpravidla základní báze celé duchovní cesty cloveka. Tato dlouhodobá práce, nekdy úmorná, až k znechucení, nekdy i ponekud zábavná a príjemná, protože jak clovek pracuje duchovne a morálne, je tato jeho práce protkaná novými zkušenostmi, novými duchovními príhodami i rozradostnujícími zážitky, takže normálne pilný jogín nebo mystik se v živote nenudí ani na okamžik. Už proto, že neztrácí nadeji, podporenou obcas drobnými záblesky Poznání, které se casem objevují i za tohoto dlouhotrvajícího období nového pomalého postupu dlouhé cesty. Je to duležitá práce pro ego. Pro ego, které je velmi urputné jak známo a težko zvládnutelné i pilným jogínum a proto obycejne trvá velmi dlouho, nekdy i radu let, nekdy i radu vtelení, ale tato doba je nezbytná k osvobozující výuce, která je vždycky provázena velkou námahou ale malými výsledky. Je to opet dlouhá cesta, úmorná cesta, cesta drobné duchovní cinnosti, která jak ríkám, muže trvat celá léta. Horší to je, když i tato doba drobné duchovní výuky se náhle skoncí, takže všechno kladné, tzn. že jakékoliv kladné výsledky zmizí, jako když utne a žáku náhle zbývají jen smutné vzpomínky a trvalý vodopád těžkého zármutku. Tomuto novému a velmi trapnému období, naštestí docasnému, kterému neunikne nikdo z pokrocilejších, to zduraznuji, protože se týká jenom pokrocilejších žáku jógy nebo mystiky, ac mladých ci starých. Tomuto období se ríká Temná noc duše. Vážení prátelé, dlouho jsem váhal s výkladem o této zvláštní věci, z obavy, aby nebyl predcasný, dnes však vím, že k Vám nemluvím předcasne, nebot jsem zjistil, že někteří z Vás, právě tímto obdobím procházejí, zatímco ostatní, na které ješte čeká, mají nyní už dost mentální síly a mravní odolnosti, aby jí čelili v klidu a s rozvahou až se dostaví. Obojí aspoň nebudou tolik prekvapeni.

Temná noc duše - nebojte se.

Není to strašidlo pro nevědomé začáteeníky, ale opravdová Boží pomoc pro váhavé a liknavé a ještě poněkud egocentrické žáky a pokročilejší jóginy a mystiky. Proto není se jí třeba bát ale spíš ji vítat jako známku pokročilosti a pomoci. Temná noc duše - tento název razil španělský kněz, Sv. Jan z Kříže, duchovní učitel známé Sv. Terezie z Avilly, té Velké Terezie, ale toto trapné období bylo známo už daleko před námi, po nich a u všech kulturních národu světa, jako největší zkouška mystického duchovního snažení pro pokročilé. Je to vlastně nesmírná oběť. Oběť pravda nekrvavá, ale stejni mocná a stejně deptající, předložená Bohu, kdy všechny touhy a žádosti žáka, ba i ta poslední touha po Bohu, po Bohu samém, musí být nakonec položena na oltář Ducha, má-li být Duch opravdu dosažen. Je to, věřte mi velmi těžké, velmi těžké období a kdo jim neprošel, neuvěří v jeho nepříjemnosti. Je to období úplného oslabení vůle, období opětně se vracejících špatných sklonů a závislostí, které jsme už měli dávno za překonané, období pocitu těžké osamělosti a nezdaru při marných pokusech o jakékoliv duchovní cvičení. Muže trvat krátce, měsíc, dva, pulroku nebo rok, nebo také dlouhou řadu let, podle síly ega. Mně to trvalo něco přes rok a bylo velmi mocné, ale napo[…]. Míla, která byla od útlého mládí odjakživa ponořena více v Bohu než ve světě, Míla si toho sotva povšimla. Bývá opravdu přímo úměrné povaze ega. Zpravidla toto období bývá ukončeno, až když se žák zbaví hrubého egoismu, tzn. věky přežívajících atavistických forem, sobectví a vášni i menších egoistických sklonu a když se žák pokouší o sebenápravu, ale kdy předtím nespoléhá tolik na sílu ega, jako na pomoc Boží. To znamená zpravidla tehdy, když úplni zrezignuje. A k rezignaci dojde, to vám řeknu, určitě k ní dojde, aspoň potud, že se človik začne starat víc o druhé , než o sebe. To je velmi duležitý moment, ale není to přátelé ztracený čas, žákova práce, pokud jde o pěstování charakteru a mravní bezúhonnosti, vrcholí paradoxně, když žák ztratí vše, co se mu zdá, že předtím pro duši získal. Je to velmi subtilní, ale přitom velmi zoufalý, nepříjemný stav. Ztratit všechno, co bylo jeho nejvyšší nadějí a ziskem, výsledek celé jeho duchovní práce v dosavadním životě. Z větší části si to ovšem zavinil sám, no samozřejmě, totiž když předtím už nějaké duchovní zkušenosti měl, že si je přičítal vždycky jenom sám sobě, že si je přičítal vždycky jenom svému vlastnímu osobnímu úsilí, a proto si teď připadá, když o ni přijde, jako žebrák oloupený o poslední skývu chleba. A to je omyl, velký omyl, tyto zkušenosti nebyly výsledky jen jeho úsilí, jak si myslel, ale především Boží pomocí, jak teprve nyní poznává. Proto tato duševní degradace byla naprosto nutná, jak jinak by člověk poznal, že bez milosti Boží on sám se svými křehkými silami na Osvobození nestačí. Že nikdy nebude moci vyšplhat na křišťálovou horu Osvícení, aniž by mu bylo shury pomoženo a tato pomoc, tato pomoc přátelé přijde jistě, ale nejde vždycky stejně rychle. Proto je třeba trpělivosti a pokory. Hlavně pokory. Temná noc duše je tedy oběť pravých uctívačů Boha, je to zápas, v nimž nakonec zvítězí ne člověk, ale milost Boží. Je to boj, v nimž přesto musí žák bezpodmínečně pokračovat každodenními meditacemi, modlitbami a morálním zušlechťováním, intenzívní oddaností a nepovolit za nic na světě až do samého pokusu o odbourání posledních etap egoismu a atavistických i dílčích závislostí. Závislostí, které v nim dosud přežívaly, a ještě občas přežívají a vystrkují své odporné hlavy, právě v okamžiku, kdy by se jich člověk nejmíň nadál. Je to těžký boj, u nihož vnitřní útěcha vůbec neexistuje, aspoň mně se to tak jevilo. Nebo většinou neexistuje, řekněme. Je to situace, kdy vyšší sféra žáka od sebe zapuzuje, a tu nižší zas nechce on! A to vyvolává trvalý pocit osamělosti a ponuré sklíčenosti z vlastní nicotnosti. Ale je to jen proto, aby si konečně uvědomil, že všude vládne Buh a nikdy a nikde člověk, i když to navenek vypadá opačně. Ale než k tomuto obratu a pochopení dojde, je to věřte mi, zoufalý stav. Život se jeví jako nesmyslný, jako tupý, prázdný, šedý a zcela bez cíle, bez naděje, a to ješti by nebylo to nejhorší. Nejhorší je, že se tato doba v jeho vědomí nekonečně vleče a že každý okamžik jeho neštěstí mu připadá dlouhý, jako bezesná noc, nebo jako sezení na rozpálené plotně. Z tohoto trapného pocitu a stavu ho může konečně zachránit jen představa, že i v takové zoufalé tísni, žije člověk v Boží dlani a tak tomu skutečně je, přátelé. Zapamatujte si to až k tomu dojde, žijte podle toho, pak se tato doba zkrátí opravdu na minimum, tzn. že musí žák, jako člověk se naprosto odevzdat svému osudu, odevzdat se do Boží vůle, do Božího řízení. Duležité je, že ani teď v tomto stavu, v nimž se nic duchovního nedaří, nesmí za žádných okolností zustat duchovně nečinný, což přináší výsledky, ovšem výsledky různého druhu. Nakonec se mohou dostavit tu a tam i kladné výsledky jako následek jeho duchovní touhy a oddanosti, napo. menší nebo větší pohroužení, která však tady mají vždycky za následek, že se po nich jako kontrast určitě dostaví zas nové svody a lákadla života, jimž ve své beznaději a duševní slabosti nemůže člověk vždycky odolat anebo se jim ubránit. To jeho situaci vždycky jenom zkomplikuje a podstatně ji zhorší. A to jsou právě ty případy a pády, které prodlužují období Temné noci duše a to někdy na celou řádku let. Nakonec ztratí někdy žák i zájem o život. Znám případy, kdy došlo téměř k sebevraždi jenomže toto téměř je v období Temné noci duše vždycky pravidlem, to si pamatujte. Z důvodu Temné noci duše totiž se žádná zamýšlená sebevražda doopravdy neuskuteenila nebo nekonala, resp. se nepovedla, a nikdy se fakticky nepovede ani v budoucnosti.

Proč? Víte, člověk může zevně úplně zrezignovat, ale aniž by to sám v sobě chápal, vnitřní naděje a víra v konečné dobro mu vždycky zůstane, i když muže být třeba jen latentní. Boj proto egu, a zejména proti animální přirozenosti a vášním a jiným zlozvykům, nelze totiž natrvalo obstát. Žák může naprosto zlomit nad sebou hůl, jak se lidovi říká, a úplně zrezignovat, ale pokud se vydal opravdově na duchovní cestu, to opravdově podtrhávám, milost Boží čistoty a ochrany ho bude vnitřně nutit a také ho přivede k vítězství ať už to zamýšlel nebo ne. A tato vnitřní síla pomoci vždycky také zvítězí, což vím nejenom z vlastní prožité zkušenosti, ale i ze zkušenosti svých dobrých duchovních poátel. Ješti nikdy se nestal opak ani v současnosti ani v historii, a možná se nikdy nestane. Temná noc duše a s ní spojená milost Boží, nejsou totiž jak už jsem řekl náhodné, je to způsob duchovní pomoci k pokroku. K pokroku duchovního žáka, pomocí, která platí od počátku svita a bude platit až do soudného dne, a to jak pro monisty, tak pro dualisty. Proč? Protože Temná noc duše byla a je nezbytná. Byla projektována od prvního okamžiku , kdy se žák vážně rozhodl nastoupit cestu. Vážení, nikdo z Vás v ní možná právě teď žije, na jiné pokročilejší to čeká a Ti nejpokročilejší už ji mají za sebou. A řeknu vám, jak se to vlastně odehrává v člověku. Nuže, na počátku hledání, po prvních úspěších je mnohý začátečník pevně přesvědčen, že ho od Poznání dělí jen docela malý krok a že na to stačí docela sám, no jakpak ne, když je takový dobrý, jen když trošku přidá. Ale teprve po těžkém někdy i dlouhodobém duchovním úsilí, obyčejně až po Temné noci duše vidí, že tomu tak není. Že je stále ješti spoutáván egem, hlavně představou tělesnosti, a individuality, řadou starých i nových závislostí, nevědomostí mysli i citu i prastarých vášní i zvyku a poznává že se s nimi znova a znova zrozuje, ať chce nebo nechce a že bez vnitřní duchovní pomoci to takhle nepůjde. Že to takhle dál nejde, avšak teprve po úplném absolvování Temné noci duše, je o tom naprosto přesvědčen. Teprve teď vidí, že všechna ta duchovní opuštěnost a ta bída, duchovní deprese, stagnace a sklíčenost, byly naprosto nutné, aby došlo k zásadnímu zvratu, k opravdovému trvalému duchovnímu pokroku ke konečnému, nyní už skutečně nezvratnému stanovisku na duchovní cestě. A to je teprve ta pravá chvíle, kdy žák muže odložit dlouhé svízelné hledání a tápání a bloudění v oblastech dlouhé cesty, tzn. intelektu, morálních sférách ega i sexu a vyzbrojen nezbytnou silou vůle, čistotou charakteru a koncentrací mysli muže nastoupit krátkou a rychlou védántickou stezku Božské intuice. Teprve teď je ta pravá chvíle pro monismus. Teprve teď je ta pravá chvíle posledního pokusu sjednotit člověka s Duchem Svatým. Zpravidla nebude ani tento pokus jednorázový, to by byl zázrak, ale bude jej nutno znova a znova opakovat, až do konečného vítězství. Připomíná to původní duchovní úsilí hned na počátku cesty kdy po ní tehdy naprosto neznalý, bez zkušeností i bez prožitých informací, teprve začal kdysi slepi tápat. Přerušil tehdy pohodlné úsilí, ne že by byl chtěl, ale protože musel. Ať védántista či nevédántista nestačil na rychlé pokračování v cestě jako začátečník. Nebyl prostě na ni připraven. Teprve nyní má nutnou výzbroj i charakter, zvládnuté city i soustředivost mysli. A ty mohly být následkem obojího, jak následkem úsilí, tak Boží milosti. Ale teprve nyní se opírá spíš o to druhé, o Boží milost. Protože pochopil, že ego nemůže být nikdy osvobozeno samotným egem, přesto však doívijší většinou pouhé egoistické snahy tzv. dlouhé cesty, nebyly mu bez užitku. Bez nich, bez jejich soužení a klopýtání, nebyl by nikdy dospěl tam kde nyní je.Teprve nyní chápe, že nestačí jen ego očistit, tak aby ustala a naprosto přestala převaha myšlenek a citu nad klidem za myšlenkami, ale že je nutné, přímo ego opustit, rozpustit je, má-li na jeho místo nastoupit Božská intuice, což znamená Boží milost a ticho věčnosti. Tehdy se snažil uvědomit si své city a myšlenky a stávat se jejich indiferentním svědkem, pozorovatelem, ale dneska odevzdává je přímo Bohu. A na myšlenky rezignuje, už je vůbec nechce, odkládá a prohlédá je jako iluzi. Duvod, proč to nemohl udělat dřív, na počátku hledání je, že tehdy nebyla jeho mysl dost čistá, aby mohl nastoupit krátkou védántickou cestu hned, kdyby to udělal, byl by zapadl ještě víc do prostředí ega a jeho nezvládnutých citů až po uši a nikdy by se byl nevyhrabal ze svých pochybných hněvu, žádostí a vášní. Ty, a především hněv, musí být zcela odloženy a pokud se tak nestane, opět s nimi zabrzdí svůj postup. Získat tuto požadovanou sebekázeň v minulém dlouhotrvajícím trapném období duchovních neúspěchů bylo proto naprosto nutné, neboť absence této sebekázně a hluboké pokory na nynější přímé cestě k Bohu, kterou po Temné noci duše nastoupil, nemůže být poátelé, ničím jiným nahrazena. Nemá-li ani teď tu sebekázeň a pokoru v dostatečné míře, bude se muset vrátit prostě na začátek cesty, propadlý na síto nižších stupňů. Má-li však konečně člověk v dostatečné míře pokoru a sebekázeň, projevuje se to zejména tím, že se mu občas dostavují nové a nyní již hodnotnější zkušenosti, zpravidla už velmi, velmi hluboké. Objevují se častěji, čím víc se žák soustředí poímo na Nadjá, na Božství a méně na ego a na jeho povrchní projevy. Ty musí nyní překročit a vycvičit si nový způsob spoléhání se už nikoliv na ego, tak jako dosud při dlouhé cestě, ale výhradně na Boha. Následující období je vubec dobou, kdy vnitřní Božské Já má příležitost vyplynout na povrch, ale to se stane nejen žákovým zlepšením charakteru, a aspoň částečným ovládáním mysli, ale i tím, že se žák přestane zabývat dlouholetým namáhavým pročišťováním mysli vubec. To znamená očistou charakteru, modlitbami, meditacemi, a sebeovládáním atd., prostě poestane jít už dlouhou cestou a namísto toho, promění celý tento namáhavý zpusob egoistického úsilí ve způsob v mnohem snažší, v neustálou myšlenku a vzpomínku na Boha v člověku, opakuji, v neustálou myšlenku a vzpomínku na Boha v člověku, v přemýšlení v tomto nekonečném neosobním Jáství, až konečně dojde k samotnému mentálnímu ztotožnění se s Ním. Kdyby byl již od počátku tak moudrý, že by byl tuto krátkou cestu kombinoval s dlouhou a to aspoň obeas, nemuselo by k Temné noci třeba vůbec dojít, ale to se bohužel nestává, nebo jen velmi málokdy.

Prakticky to znamená, že aspoň teď záměrně zapomene na ego a jeho dosavadní úsilí a nahradí je pouhou vzpomínkou na některý ze zažitých záblesků současně s dlouhým zíráním do nitra. Tím dovolí, v nejhlubší pokoře, aby se Pravda projevila samovolně, aby spíše Ona uchopovala jeho jako hledajícího, než jako on, jako hledající se snažil uchopovat ji, Pravdu, Boha a to je teprve ta pravá, tzv. krátká cesta.

Vážení přátelé, ono to v podstatě ani jinak nejde, protože člověk je sám ve své podstatě Pravdou a byla to hlavně tato překážka, která mu odjakživa vadila, že totiž hledal něco, čím sám byl! Opakuji, že hledal něco, čím sám byl! Božská existence Je, a je Vším. Neexistuje prostě nic jiného, nebo ještě nico jiného mimo Ní, aby si to uvědomovala. Jsem, který jsem, se praví v Bibli, ale toto Jsem, není egoistické jádro, je to čisté Bytí, Vědomí a Blaženost. Předpokladem pochopení této záhady je proto ztráta egoismu a to se stane hlavně cvičením sebeodevzdání, úplného sebeodevzdání. Tento nejvýš pokorný, sebeodevzdaný postoj žáka, je nyní naprosto nutný, vyžaduje však odvahu opustit osobní snažení po Božské existenci, které uplatňoval až dosud a uznat, že Ona Božská existence už zde je a tohle právě je to těžké, to opravdové odkládání ega. To je ten pravý, 100 % postoj monistické védánty, uznat, že je Bůh a že je vším, že nic jiného neexistuje. A právě teď a stále a trvale, ať mu to ego potvrzuje, nebo nepotvrzuje, ať to pociťuje nebo nepociťuje a hlavně podle toho žít. Prostě krátká cesta představuje obrat o plných 180 stupňů.

Tato dosud největší a obyčejně náhlá proměna charakteru žáka je nyní jedinou podmínkou a také formou jeho styku s Bohem. Ne, žít dál v dualitě, ale v Jednotě, v odevzdaném splynutí s Ní. Mohlo by se říci, že nyní již nevzhlíží k Bohu zcela osamocen, ale že spíše zírá jeho pohledem, v nekonečném hlasu ticha. Je to odevzdané nezištné odstranění lidského já, konečně uspokojivé a uspokojující vysvětlení základu lidské bytosti...

Neprožili jste si už své?

2011-10-06T01:43:00.000-07:00

Mátepotíž se definovat? Sebevyjadřovat? Štve vás, že přebíráte manýry ostatních?Třeba je to proto, že jste v minulých životech již byli vším, čím jstemohli být a nastal čas si znovu uvědomit vaši skutečnou identitu. Třeba už neníco vyjadřovat a (nad)vědomí – vaše skutečné Já – naznačuje mysli: podívej sesem, do nitra, do té nekonečné hloubky, kde se rozléhá Já, tvá pravá podstata.Zůstaň v ní tichý a budeš blažený.

Další slunečnýden. Co nebo kdo nutí člověka strávit ho přemýšlením, plánováním, těšením se,vzpomínáním, honbou za zážitky a uspokojováním tužeb pomíjivými potěšeními? Conebo kdo lituje v člověku, že není tam či onde, že nenasytil dost svésmysly a neukojil jejich věčný apetit? Co v něm srovnává a dychtí?

Je to jehoztotožnění se s tělem, myslí, smysly a objekty. Je to jeho zvyk považovatcítění dobrého za zdroj spokojenosti a cítění zlého za daň, kterou je nutnézaplatit. Stráví-li člověk jeden vydařený den, chce další a další. Tato závislostna smyslových vjemech nemá konce. Jen lidé, jejichž mysl bývá přetížena vjemyocení stav, který je mezi dvojnými pocity v klidu. Jen zralá dušechce znovu do toho šťastného stavu nalézt cestu.

Ponořit se donitra vyžaduje kuráž. Odpoutat pozornost od vnějších stimulů a obrátit ji k tomu,čím je pozorováno a čím je uvědomováno. Rozpoznat myšlenky jako energie, kteréjen vyvstávají a mizí ve vědomí. Objevit jako mnoho jsme slepeni s tělem aco tato slepenost obnáší. Role, že jsme autista, žena, dědeček, kamarád nebotechnik rozpoznat jako zahuštěná místa v mozku a vzdát se jich tím, že jenezúčastněně pozorujeme. Tím se pomalu rozpustí a vyčistí prostorpodvědomí. Z dřívější zamračenostiodhalí se světlo, později pak blahaplný klid původního beztělesnéhostavu. Uvědomíme se jako Ono co pozoruje (ale i nepozoruje) světlo i mraky, zatímcojimi zůstává nedotčeno.

Zpočátku jeužitečné si všímat jak ta která strava ovlivňuje náladu a jak energie z níopětovně zalepuje tělo. Vedle pocitů plynoucích z nesprávnésebeidentifikace je to energie ze stravy, co ovlivňuje kvalitu i množství myšlenek a pocitů. Ovšem jen pokudmáte k tomu předpoklady z minulých životů, budete se jich chtítzbavit a ne měnit jejich polaritu.

Energetická poleze stravy jdou pozvolna rozpustit meditací. V meditaci prána zaniká. Porozpuštění prány se odhalí, že vědomí „v hlavě“ či „v těle“ plynulenavazuje na vědomí „mimo tělo“. Díváme se na tělo z různých stran apoznáváme, že nejsme jím. Jsme neomezeným Duchem, tichým vědomím bez hranic anade všemi pojmy. Vše co máme udělat je nechat rozplynout nánosy usazenýchenergií, kterými svou šťastnou neohraničenost překrýváme a následně na ni zapomínáme. Jen zvyk myslet a jednatjako tělo hromadí energie v těle a klame, že jsme někdo různý od tohotovědomí. Zvyk myslet vyvstal poté, co bylo vědomí izolováno pod pránickýminánosy, zanechaných našimi činnostmi. Tak povstala těla a dojem, že jsme těly.Ale my jsme stále jen tím tichým širým vědomím.

Celý tento svět jepředstavami vzniklými z tisíců let činností.

Jen relativní jevyve vztahu mysl – objekt, tedy představa a představa, tvoří zdání života.

Žeměříme jen co mysl sama utváří jako představu je myslí stěží pochopitelné. Myslnepochopí, že smysly i ona sama tvoří filtr, který zamezuje poznánískutečnosti. Abychom poznali Já, musí mysl ustoupit. Když mysl přestane utvářetpředpoklady k objektům smyslového vnímání, prána se rozpustí. Uvolníprostor poznání, že tiché vědomí je společným trvalým základem, kde světvyvstává i zaniká spolu s myslí.

Osmdesát milimetrů ke spokojenosti

2011-10-06T01:28:00.000-07:00

Budiž nám dáno na vědomí, že žijeme nějakých osm centimetrů od kdykoli dostupné hluboké vyrovnanosti. Je jí dokonalé blaho bezesného spánku. Může být volně k zakoušení i v bdělém stavu. Těch osm čísel je zhruba vzdálenost od hrudní kosti do středu posledního duchovního těla. Co nám brání je zdolat? Všechny rozkoše světa a všechny jeho bolesti.

Vidina světských potěšení je tím co nás pudí k zevním činnostem. A nevědomost, že potěšení je vždy provázeno strastí nám zabraňuje v ustání těchto činností. Ale smyslové potěšení je vždy vystřídáno jeho nepřítomností.

Navzdory tomu milujeme to střídání. Samotná blaženost ryzího klidu je nás nesnesitelná. Jsme smysloví toxikomani. Potřebujeme si pravidelně šlehat svou dávku smyslové radosti a potřebujeme, aby pominula, abychom se mohli těšit, ale také bát, třást se o „sebe“, o svou budoucnost a trpět.

Kdo to má vydržet cítit se pořád vyrovnaně? Kdo to má vydržet mít jasné silné průzračné vědomí nezakalené chtěním? Mít zdravé čisté tělo nezašpiněné energiemi z volně prodávaných otravin? Mít trvale odblokovanou pravou mozkovou hemisféru od strachů? Zjistit najednou, jak jsou všichni lidé stejní bez ohledu na image? Nebát se nových startů a opouštění? Mít strukturu v tom co se nemění? Nemít emoční vztah k tuhé potravě? Nemít na co nadávat, nemít čeho se bát? Nebýt závislý na pochvalách? To má být v něčem kritika chování mé postavy, v něčem všeobecná ironie.

Jsme jako blázni, kteří tuší, že mají doma ve sklepě zasypanou studnu s tou nejčistší pramenitou vodou a přesto chodí kupovat předraženou balenou vodu nebo se dokonce tahají s kanystry k potoku pro splašky od chemičky. Nebo jako pošetilci, u nichž se traduje legenda, že mají doma někde v tom nejposlednějším sklepě zazděný poklad, ale mávají nad ní rukou, protože by kvůli jeho hledání museli zbořit celý dům.

Legenda nelže. Podvědomé zvyky překrývají přirozené blaho původního klidu; ony jediné, zato vtesané hluboko do mysli, budí dojem, že se za ní musíme vydat na nějakou cestu. Vzdát se těchto zvyků a nechopit se jiných "stačí", aby se odhalil mír a vyrovnanost čisté mysli. Odvrhnout zvyky bez náhrady mohou připravení, ale většina se musí osmělovat postupně a zpočátku své tendence nahrazovat duchovnějšími. Po new age sluníčkovosti přichází peklo sebepoznání a až po něm vytoužená blažená stálost.

Do sklepa své hlavy za pokladem se proto vydá jen ten kdo se narodil a žil s útrapami, v obrovské nejistotě ze ztráty osobních jistot. Díky tomu má už v mládí či ve středním věku touhu po blahaplné vyrovnanosti a cítí, jak je bláznivé hledat štěstí venku v proměnlivých smyslových podnětech.

Spiritualita autismu III

2011-09-15T01:26:00.000-07:00

Postižen nedualitou

„…Tam znovu dosáhne spojenís rozmyslem z předchozího vtělení … a pak nadále usiluje o zdokonalení.Neboť právě oním dřívějším cvičením je, třeba i nechtě, unášen.“ (Bhagavadgíta)

Uvažujme,jak by vypadala bytost, která se ocitá na sklonku zpáteční cesty. Během posledníchživotů odvedla pořádný kus duchovní práce,posílila svou mysl a nyní se znovu vtěluje do samsáry, aby pokračovala v praxi.Může jít o jeden z posledních zrodů, ne-li opravdu poslední, protože k jejímudefinitivnímu vysvobození zbývá jen pár kroků.

Víme,že s každým novým zrodem je z vědomé mysli (paměti) odstraněnačinnost ze zrodů předchozích. Děje se tak v našem zájmu – vždy dostáváme novoušanci uvědomit si svou původní podstatu a spálit svou karmu. Do té doby všakkarma zůstává zapsána v podvědomí, na úrovni jemnohmotných těl. Předchozíduchovní poznání je pozorovatelné v podobě úbytku tendencí zabývat sesmyslovými vjemy hmotného světa. A nás zajímá jak konkrétně se projeví navlastnostech jedince a jestli je jde obecně rozpoznat. Uvažme zejména jak budevypadat, když se narodí taková duchovní bytost v kultuře, kde učení onedvojnosti nemá tradici.

Oduševnělámysl usilovala o očistu na dlouhé stezce po několik životů. Pročišťovala se odživočišných pudů a agresivních vášní, od pomstychtivosti, nepřejícnosti,závisti, chamtivosti, lakoty a hněvu. Prošla fázemi uctívání odděleného Bohav kostelích či v soukromí a pronesla desetitisíce modliteb. V posledníchživotech se mnohokrát ponořila do meditací, kdy se soustřeďovala na jedinétéma podle své volby. Dokonce možná v kontemplacích utišovala myšlenkovoučinnost a obracela pozornost do zdroje, z něhož myšlenky vyvstávají.

Takovámysl je v novém zrodu už do jisté míry nastálo odpoutána od smyslů.Pozornost je o něco stažena z ega zpět ve společném Já-Vědomí, což seprojeví na sklonech a vlastnostech nové individuality. Myšlenky budou hodně věnoványdění v nitru. Některé touhy jsou vyhaslé, jiné dosud planou. V minulémživotě mysl sytila tělo hlavně satvickou harmonizující jednoduchou stravou, cožse v novém těle může projevit genetickými vklady vedoucími k výskytu alergií.Co je důležité – její dřívější pátrání po svém zdroji vyústilo v odpoutanostod vlastních pocitů. Tato nespojitost s emocemi se může projevit nezájmemo vztahy i o dodržování společenských norem. Je známo, že tyto normy přestávajípro duchovně vyvinutou bytost platit a necítí se jimi vázána. Pomaleji siosvojuje návyky obvyklé pro společenský život. Přitom si vůbec nemusí být svéduchovní pokročilosti vědoma. Ptáte se, jak klackovitost, neomalenost avzpurnost souvisí s předobrazem duchovně vyspělého jedince? Ano, o tombude řeč později.

Zkusmese nejdříve vžít do jejího vnímání. Čistá mysl, která se dopracovala kestaronovému povědomí o jednotě veškerenstva, přijímá znovu vtělenou existenci aocitá se ve světě, kde individualita a ego je jedinou normou. Jelikož zapomínávše co se odehrálo před vtělením, zrozuje se do zmatku jako nemohoucí a oněmělýsvědek pravdy. Během dětství jí nezbývá než se na nějakou dobu nuceně znovuztotožnit s tělem a myslí. Znovu nesprávně předpokládá, že je tělem činanejvýš, že je deformovanou myslí. Do nějaké míry zase přebírá hodnotyokolních nevědomých lidí.

Mělaby taková bytost zájem o okolí? Nebyla by její mysl často stažena ve společnémzdroji a zcela ztišena? Udržovala by skrze tělo oční kontakt? Považovala byvědomí fyzického těla za své „já“, za sebe? Nebyla by ze spoutanostiv těle silně vyplašena? Nechránila by si své těžce nabyté vědomí jednotydistancováním se od okolních jevů? Pokud by měla zájem o okolí, chovala by se nanejvýšmorálně? Nebo naopak zcela bez etických zásad? Měla by nutně nějaké neobvykléschopnosti? Měla by schopnost rozlišit význam příchozích podnětů? Jak by bylaovlivněna její schopnost zpracovávat smyslové vjemy, schopnost rozhodování adalší vlastnosti? Jak by dokázala komunikovat s ostatními lidmi? Nebyla bytato bytost víc než co jiného vyděšena? Nebylo by její myšlení-uvědomování donějaké míry rozpolcené? Nekomplikovala by jí život třeba nezvládaná schopnost vyciťovatšestým smyslem?

Předpokládejme minimálně, že opětovné napojení se na smysly a vnímání jevůskrze ně, ale i okolí, které ji znovu učí dualitě by v ní způsobilo pěknýzmatek. V závislosti na míře tohoto zmatku by mysl bytosti zůstávala tichá anebo jí trápily nesmírné pochybnosti. Nemohly by vypadat nějak takhle?

„Taktohle je tedy něco. Copak to tu máme? Údy, tělo, hlavu. Ale to přece nejsem já.Nebo ano? Jsem zvyklé na láskyplnou stejnost a tady to vypadá na nepěknourůznotu! Cítím se tak zmatený, tak prázdný, tak vyděšený! Uáááá! Béééé! Cojsem? Jsem toto tělo? Jsem tím jménem, jak na něho (tělo) volají? Tolik vjemů. Azraňují! Přetěžují! Nejsem schopné je rozlišit. Jsem někde hluboko uvnitř hlavya od hlučného a nepředvídatelného okolí mě dělí strašný zmatek. Bolí to.Jak to vyjádřit, když ničemu nerozumím? Jsem v pasti. Obraz, zvuk, hmat,čich i chuť jsou tak rozladěné a tříští se mi. Chci klid. Co mi to nutí tikolem? Proč mám vůbec něco chtít? Mám děsný vztek. Ty jejich pocity! Ty jejichmyšlenky! Takové nesmysly! Něco rozbiju. Do něčeho praštím. Třeba mi boucháníhlavou o zeď pomůže probudit se z tohoto hrozného snu. Později: Budu siraději všímat něčeho jednoduchého, něčeho co se bezpečně a beze změny opakuje.Budu shromažďovat nějaké znalosti. Najdu něco co mi poskytne nějaký řád.“

Samozřejmě,že si kojenec i dítě procházející trýzní výchovy neuvědomí tyto asociace na takové úrovni. Namísto otázek pociťuje velmi neurčitou změť zmatků, které neumívyjádřit. A tak pomalu znovu vezme za své prostředky, které mu jsou nejblíž,tedy tělo a podivně fungující mysl. Přijímá svět, jak mu ho zprostředkují vlastnípodněty ze smyslů a nejbližší lidé. Začne se srovnávat, protože ho srovnávajídruzí s jinými lidmi podle jeho znaků vnějšího chování. Má-li štěstí, odrodičů se dozví: máš Aspergerův syndrom nebo autismus, v tomhle a tomhlejsi jiný, ale budeme na tom pracovat, abys byl šťastný jako všichni ostatní.

Jakvyrůstá, uvědomuje si: “Zevně vypadám jako oni. Toužím i po některých věcech comají oni. Ale vnitřně jsem opravdu jiný. Mentálně ne tak výkonný. A tak nějakprázdný. Nedokážu být přirozený a svůj, či být přiměřeně takový či onaký. Pokaždékdyž se snažím, ostatním se to nelíbí! Když se směju, je to podle nich nevhod,když se rozčílím, tak také. Co dělám špatně?! (Někdy) Závidím jim jejichspontaneitu.“ A tak dále.

Pociťujev sobě podivnou prázdnotu, ale nerozumí jí. Možná jí nenávidí. Nepoznávátuto prázdnotu jako blízkou ani bezpečnou, vidí ji totiž z pohledu převzatýchrolí. Chápe ji z falešného ideálu činorodé mysli, která má být podleostatních „zdravě“ výkonná, aby byl jedinec šťasten. Upíná se na diagnózu a nazbytky mentálních schopností poděděných z předchozích vtělení.

Takže,i když adeptovo duchovní dosažení trvá, nedovede správně rozlišovat. Sotva mápoblíž někoho, kdo by v něm obnovil zájem o duchovní cestu; a tak si uvědomujehlavně „svou“ nekompatibilitu s okolím a zmatek.

Běhemvýchovy jej rodiče a společnost utvrzuje v samsáře. Podívej se na ty krásnévěci a zážitky. Cožpak je nechceš? Peníze, majetek, životní úroveň, studium, naplňujícípráce, cestování, sex, věda? Člověk nesprávně se ztotožňující s tělem si něcovybere a začne znovu toužit. To mu působí utrpení, protože v předchozíchvtěleních se od světských sklonů hodně vzdálil.

Jehoněkdejší píle v duchovním snažení nebyla nadarmo a není zapomenuta. Je tustále s ním. Možná má sympatie k buddhismu či taoismu, možná mádokonce povědomí o neduální povaze všehomíra. Sotva se ale přiměje k potřebnýmkontemplacím, dokud je ovládáno znovu naočkovanými sklony. Hledá kým je, alenesprávným směrem - zevně. Tak sám sebe vnímá jako porouchaného jedince. Vedletoho může být naučeno na potraviny, které v něm zvyšují a prohlubujízmatek.

Nedostaloby takové dítě mentální diagnózu? Nepůsobila by jeho osobnost narušeně? Může vůbeczůstat osobnost koherentní, jestliže se ji v minulých životech mysl pokoušelatranscendovat? Je nynější nesourodost mysli tím, co je přeneseno z vítězněvybojovaných bitev hlubšího Já s egem? Jsou mnohé šrámy na egu tím co bytostpotřebuje, aby si uvědomila pravdu? Co ještě mluví pro tuto teorii?

Prozkoumejmedalší důvody pro tuto hypotézu.

Spiritualita autismu II

2011-09-15T01:16:00.000-07:00

Po čem pátráme

Ačkolivje možné odhalit a podržet poznání o naší neomezené duchovní podstatě běhemjediného života, jedinec, který prožije alespoň záblesk osvícení muselv předchozích vtěleních nevyhnutelně projít dlouhým a tvrdým bojem. Zvykmít tělesná přání je mysli vlastní, jelikož tvoří ji samotnou. Zničit myšlenky- plevele, které rostou a znovu sílí denním stykem s předměty se proto neobejdebez námahy. Tužby mají své zárodky mimo zevně namířenou pozornost. Vymazat tytosíly z mnoha zrodů si žádá dlouhodobé pěstování protikladného zvyku – obracet pozornostdo zdroje myšlenek, jímž je samotné Vědomí-Já. Má se za to, že dospět ze saméhopočátku duchovního hledání do stavu neproměnné, zmizelé mysli trvá nejménětři až devět životů.

Abychommohli dále uvažovat, akceptujme existenci převtělování a karmy za samozřejmou ato bez ohledu na stav neprobuzených a stav osvobozených – z jejichhlediska reinkarnace neexistuje.

Tedyco nás zajímá? Pokusme se zjistit, jak by vypadal a jak se choval člověk, kterýmá blízko ke stavu, kdy po ničem netouží, nic si nepřeje, o nic neusiluje a jespokojen s ryzím Bytím. A zejména, jak by tato bytost vypadala, pokud byse narodila a vyrůstala na Západě, v jeho bouřlivé kultuře, která specifickyovlivňuje pokračování duchovní praxe. Jaké by byly kognitivní schopnostičlověka nacházejícího se v její finální fázi a do jaké míry by ho ovlivňovalo dnešníprostředí. Nakolik by byly zažehnány tendence, které táhnou mysl do zevníhosvěta.

Sklony

„Myslzaniká s umírajícím tělem. Zůstane po ní jen stopa, jejíž kvalita je určenastupněm dosaženého poznání. Současně s ní existuje latentní zásoba zásluha prohřešků z ukončeného života. To vše se přenáší do nového vtělení.Karma („činnost“) je ona zásoba činů různé kvality, které musí být odčiněny(nebyly-li rozpuštěny osvícením); samskáry jsou zárodky zachované ze zaniklémysli. V novém zrození se uplatňuje přenesená karma a samskáry se přeměnína vásany, tendence nové mysli, které ji ženou do dalších zkušeností.“ (citace)

Nášsoučasný charakter je dán součtem minulých skutků, myšlenek a pocitů. Tytosklony z minulých vtělení (v sanskrtu vásany) jsou uloženyv podvědomé mysli, uprostřed jemnohmotných těl. Jsou tím, co po čase dobrýchmeditací opět strhává pozornost k smyslovým vjemům. Ubývání a zjemňování sklonůprobíhá pozvolna a nepostižitelně. „Jako usazenoušpínu z hrnce nejde vysypat a musí být vymyta čistou vodou, musíme usazenéšpinavé myšlenky vymývat z hlavy postupně čistými myšlenkami.“ Nejdříve odžíváním(+uctíváním a dobročinností). Později třeba jógou, studiem svatých textů a –je-li mysl připravena a pročištěna – meditacemi a sebedotazováním (átmavičárou).

Namítáte,že život je tak barevný a skýtá tolik lákadel? Ne pro každého. Záleží,v jaké části cyklu životů se nacházíme. Pokud v první třetině, nezavadíteo tyto úvahy. Jestliže jste v prostřední třetině, zřejmě vás toto čtení takéneosloví. Tehdy můžeme prožívat a prožíváme bezstarostné a šťastné životy.Netrápíme se ještě otázkami životního smyslu, duchovnem ani existencí něčehovyššího. Užíváme si dary pohodlného života, nevadí nám žít v nevědomí podvládou ega, ale z hlediska pátrání po pravdě můžeme mít sklonyk dobročinnosti a pomáhání druhým. I to je dobré.

V prvníchstovkách vtělení jsme vlastně nic než našimi hrubými vásanami. Jak „krásné“ jezabojovat si ve válce, pomučit nepřítele, nacpat si břicho pečení, hromaditdrahocennosti, prolívat hrdlo vínem, prznit uchvácené ženy. Jak „krásné“ jepomluvit sousedy, opít se a porvat v hospodě, nadávat, vyčítat. Snít olepším a bohatším smyslovém životě. Už tehdy však nezapomínáme na nějakého tohoBoha a oběti pro něj.

Vestřední části karmického cyklu se duše dostává na vrchol pomyslné vlny a my se těšímez nádherných životů. Vyzkoušíme si všechny druhy lidských potěšení. Zajímámese o cestování, kulturu a umění. Svět nám ukazuje jen svou přívětivou tvář a zdánlivěbezmeznou náklonnost. Svůj klid čerpáme z maximálně příznivých okolností,za jakých vyrůstáme, učíme se a žijeme prostřednictvím zdravého těla, bohatýchpocitů a rozvinutého intelektu.

Jakse karmická vlna životů přelévá, mysl (duše) vyspívá. Stále prožíváme životnaplno, jen nemáme už cestu uhlazenou, zažíváme zklamání, drobnénespravedlnosti, zrady. Už neočekáváme, že všechno bude jak být má. Nicméněstále se nám daří dosahovat spokojenosti a vyrovnanosti.

Podesítkách i stovkách životů na vrcholu následuje sestup. Duše začíná dávatnajevo, že zábavy bylo pomalu dost a je čas začít se zajímat o hlubší smyslživota. Pozvolna nám nestačí materiální vyžití a rozšiřujeme své zájmy domimosmyslových sfér, zajímáme se o východní nauky, nebo se intenzivně věnujemedobročinnosti, zkoumáme své sny, jsme nadšeni komunikací s duchovnímipomocníky a podobně.

Cestazpět je pozvolná jako byl odklon do projevu. Mysl ztotožněná s tělemzapomněla na svůj ráj a je tak zmámená a uvyklá hledat štěstí ve vnějším dění,že si tiché nabádání duše nedokáže hned uvědomit. Vše jde pomalu anepozorovaně. Tak nepozorovaně, že své potíže přičítáme nedokonalostem těla čimysli nebo životním okolnostem. Vždycky máme možnost volby a vždy můžemeopakovat danou lekci tolikrát kolikrát potřebuejeme. Z vlastní zkušenosti vím,že jsme kolikrát zbytečně tvrdohlaví. Když na své cestě na něčem příliš dlouholpíme, čekají nás nemoci, nesnáze a jiné donucovací prostředky, aby mysl v očistěpostoupila na další úroveň.

V dalšíchživotech duše stále hlasitěji dává najevo únavu. Můžeme tělesně onemocnět apozději přijít na to, že nemoc nás měla upozornit na něco co není pořádkuv naší mysli. I tehdy čerpáme z minulých vásan a pokud jsme se dříveučili malovat, můžeme být třeba v některém z dalších životů malířem,který trpí schizofrenií. Duševní nemoc (jak nevhodný výraz, jde o pročišťující semysl) už ukazuje, že jsme dozajista v poslední třetině zrodů.

Kdyžuž jsme na cestě návratu hodně pokročili, zůstane mysl tak posílena (vevédantickém smyslu), že život jak člověka dříve zajímal, ohromoval a těšil můžebýt nyní hlavně o opotřebení, nezájmu, vyčerpanosti až odporu k zevnímsvětským záležitostem. O to větší je jeho sklon k introverzi, introspekcia ochota zabývat se sférou, která leží nad světem rozumu a pocitů, ale –v případě těchto nejvyzrálejších myslí – také nad nižšími světy jemnohmotnými.Taková mysl může mít opravdovou touhu poznat své pravé Já a prožít sjednocenís čistým vědomím.

Kdoje tedy kvalifikován, aby poznal pravdivost védánty?

Představmesi taoistického mudrce, jenž po dlouhém úsilí odvrhl svět protikladů a nalezlosvícení. V jeho mysli by měl vládnout nekonečný mír, klid a ticho a kdyžumírá, neměl by mít žádných přání. V okamžiku smrti by neměl být obtíženžádnými ideami světa, které by přiměly jeho mysl uchopit nové tělo a začít novýživot.

Pokudv mysli zůstane nějaký sklon poutající k tělesné existenci, byť by to byl soucits těmi, kteří dosud nenalezli vysvobození jako on, tato tendence za nějzvolí narodit se znovu. Předsevzal-li si takový osvícenec, že se bude zesoucitu vtělovat a pomáhat, dokud nebude poslední duše osvobozena, může se prodobro druhých v životech znovu a znovu probouzet a podávat o tom svému okolí zprávy.

Představmesi jogína praktikujícího hatha jógu jako prostředek ke zdokonalení těla nebo kterýse soustředil na rozvoj siddhis – zázračných sil. Nedospěl ještěk sebedotazování a hledání podstaty mysli. Neoprostil se dosud odpředstavy, že je tělem či jemnohmotným tělem – duší. Z té ideje jako ze semenevyklíčí nový život.

Představmesi zenového či buddhistického mnicha, který věří v působení karmického zákona. Odmládí zušlechťuje svou mysl meditacemi, aby v příštím životě měl lepšípodmínky k dosažení osvobození. Jeho vásanou je obava z nového zrodu či jižzmíněná touha stát se bóddhisattvou.

Představmesi katolického kněze, který život zasvětil Bohu a nedbal na tělesné tužby,avšak též nehledal jejich zdroj. Považuje se dál za odděleného od Boha a touha musloužit přivede jeho duši zpět na Zemi. Lpění na vzájemné oddělenosti individuálníduše a Boha je jeho vásanou.

Nebosi představme esotericky zaměřenou Evropanku. Její určitá pokročilost se projevujev přivrácení pozornosti k nižším duchovním sférám. Zajímá se oatsrálnjí cestování, astrologii, magii či výklad karet. Přitom ale silná víra aláska k Bohu ji posouvá stále blíže k poznání a odpoutává od zájmu ohmotný svět. Ještě zbývá několik osobních přesvědčení, žádostí či strachů,které si během svého života nikdy úplně neodpustila a tak jí překrývají pravduo skutečné identitě.

Kdybyse kterákoliv z těchto bytostí byť jen na pár okamžiků vzdala všech svýchpout ke světu a prošla předtím tělesnou očistou, zazářilo by pro ni poznání takjasné a nádherné, čisté a osvobozující, že by ji od té doby mocně přitahovalo alákalo k sobě, dokud by z jejích egoistických tendencí nezůstalo než pár bílých beránků.

Jakby vypadal jejich nový zrod? Jak a kde se narodí bytost, která se díky svédobré karmě přiblížila k dosažení nejzazší pravdy a největšího štěstí,jakého může lidská mysl dosáhnout?

Spiritualita autismu I.

2011-05-07T00:12:00.000-07:00

Advaita Védánta

AdvaitaVédánta, učení o nedvojnosti, vysvětluje Vesmír jako imaginárnídílo čistého Vědomí, které neměnně existuje bez vlastností anade všemi pojmy. Jako snové iluze se v něm rodí, odehrávajía zanikají jevy rozličných světů, oživovány souborem energií,které se nesprávně uvědomují jako mysl.^¹

Objektyvnímané skrze smysly budí zdání pevnosti a reálnosti, protožemysl se během mnohých inkarnací podílela na tvorbě Vesmíru svouduševní činností. Mysl se ze zvyku vnímá ve vztazích s těmitoobjekty jako zdánlivě skutečný subjekt. Mysl – myšlenky –však tvoří jen energetické výtažky z potravy a energiez nesčetné duševní činnosti (karmy).

V bdělémstavu mysl iluzorně utváří naši současnou osobnost a tapřiřazuje vnímaným objektům kvality, které ve skutečnostinemají. I když mysl rozlišuje vlastnosti a vytváří celý Vesmírtužeb, vztahů a hierarchií, do kterých se zaplétá, ona sama aniobjekty pro jejich pomíjivost neexistují.

Skutečnéje podle advaity pouze co je trvalé a stálé. Pravou podstatoučlověka proto není mysl – osobnost, ale její podklad: neměnnéVědomí jako všudypřítomný střed, ve kterém kmitají všechnyiluzorní změny. Časoprostor, myšlenky, touhy, objekty, vztahy,karma, reinkarnace a nakonec i samotná mysl vznikají a zanikajíjen v závislosti na úrovni pozorovatele. Po uvědoměníiluzornosti pozorovatele je i tento rozpuštěn a mysl, imaginačníčinnost i její předměty jsou rozpoznány jako vlny - ideje vneproměnném Vědomí, které jediné neustále trvá jako zdrojveškerých předmětů i jevů.

Naukazpočátku odhaluje hledajícím, že mezi zrody a úmrtímiv relativních vztazích mysl – objekty nenajdeme štěstí,které by bylo možno podržet jako trvalé. Takovým štěstím jejen stav našeho pravého Jáství neustále trvající nad karmou ivtěleními. Bývá popisován jako vždy přítomné, prosté Bytí- Vědomí - Blaženost. Uvědomit si tento jemný stav klidu a míruje nejvyšším smyslem lidského vtělení. Děje se tak cílenýmodstraňováním nesprávných přesvědčení, neboť kýžený stavv nás vždy trvá a jen je těmito přesvědčeními zakryt.Vhodnou praxí se rozpouští dosavadní názory o světě – plodyčinnosti mysli, transcenduje současná osobnost a odhaluje se vždyexistující šťastná základna čistého Bytí. Podržet tutopřirozenost i v okamžiku smrti těla znamená vysvobodit se zesamsáry, neustále se opakujících cyklů potěšení astrastí.

Protožemysli jej zakrývají energie – myšlenky, není absolutní Vědomívnímáno jako blažený stav. Zkušenost blaha je přístupná opětjen očištěné mysli zbavené vášní. Je vždy přítomná protoho, kdo se obrátí dovnitř sebe samého. Ale jen duše, kteráprošla dostatečným počtem vtělení nashromáždí tolikprožitků, aby se jimi konečně nasytila a unavená začala znovuhledat svůj transcendentní Zdroj. Poznávat a hromadit zkušenostije možno tolik životů kolik chceme. Až jednou začneme býtudoláni hledáním štěstí v zakoušených jevech, oprávněněnám přijde na mysl, že někde musí existovat jeho pramen. Za tímúčelem se rodíme do konfigurací, které mají usnadnit pátránía leckdy nás k němu přinutit. Handicapy, s nimiž zraléduše do života vstupují se mohou zdát jako křivda a jejich pravývýznam zůstává myslí nepochopen. Ale prožila-li již mnohovtělení, nepotřebuje mysl atraktivní, fyzicky zdatné tělo kplození nebo bezchybné komunikační dovednosti ke sdílení asbírání poznatků. Učení bylo dovršeno a z cesty rozvojepřechází na cestu návratu.

Bez internetu je klidněji

2011-04-21T02:15:00.000-07:00

Zrušil jsem doma internet. Nebyl jsem z toho šťastný.Ale pamatuju si jak mi bylo bez něho minulou zimu a jaro. Bylo to jiné. Lepší.Díky předchozímu kontemplačnímu úsilí jsem se cítil výjimečně dobřev klidu a míru nalezeného Ducha a net mi ho nerušil.

Ne vždy. Někdy jsem ho potřeboval. Ale když ho mám, umisťujudo něho zdroj svého štěstí. Stahuju, koukám, čtu zprávy, nedokážu sekontrolovat. Hledám ty doteky Brahman v mistrovsky zvládnutých článcích,filmech, písničkách. Místo abych ho hledal uvnitř hlavy. To je jediná správnácesta, která vede ke štěstí. Jde to, už jsem si to vyzkoušel. Odhalí se –vypaří - všechna pránická jemná těla, a poslední tělo blaženosti (ánandamajakóša) pak máte bezprostředně při vědomí, takže si ji můžete kdykoliv vyvolat.Kdežto když jsem věčně online, těkám po netu a jsem nervózní. Také se dostsrovnávám. Čtením zpráv podporuju dosavadní iluzi o fyzické podstatě člověka. Přirozené duchovní štěstí přichází jen nárazově a nikoli na požádání.

Když je počítač středem bytu a internet středem zábavy, vedeto k zapomínání a překrytí klidu infosmogem. Nemáte-li na samostatnoumístnost, je lépe iluzorní význam netu zlikvidovat jeho zrušením. Neboť malýrozsah pozornosti a sklony po lidské zábavě + další asi faktory způsobujíinklinaci k ulpívání v netu. Nejsi-li schopen vyhradit netuv životě okrajovou roli, jen doplňující funkci a místo, kam patří, je asilépe se radikálně odstřihout. A mít onu místnost, ono okrajové místo třeba ve veřejné knihovně.

---

Uvědomit si čisté vědomí a poté znovu upadnout do nevědomosti je snadné, když mysl nestřežím. V zimě 09/10 jsem žil též bez internetu a poté si hokoncem jara pořídil. Odhalilo se Já v hluboké kráse a blažený klidtryskal na požádání, na jediný zákmit vědomí. Nutno podotknout že tomu v letech08 a 09 předcházely intenzivní meditace, kontemplace a ještě předtím výstup prány skrze sušumnu nad hlavu. Přes léto 2010 myšlenky a touhy po informacíchopět překryly vědomí ryzího Sebe a ono zesláblo a klid pozvolna mizel. Teď seale stejným způsobem znovu vracím domů a jsem odhodlaný se tamudržet.

(říjen 2010)

Jak andělé podlehli bdsm

2011-02-16T06:07:00.000-08:00

Možná, že když kdysi před tisícovkami let někdejší polobožské bytostipřicházely na Zem a objevovaly svět duality, spojovala se v nich bolests rozkoší v jedno. Ještě živě vnímaly svůj přirozený stav, svénebeské blaho, když ochutnávaly pozemské pocity, včetně různých bolestí.Nevnímaly ještě potěšení a strast střídavě za sebou, lineárně, ale dohromady.Stejně jako dnešní bdsm pozitivní lidé.

Oproti nim však více žilyv přirozené blaženosti a strast byl jen takový pepř a papričky.

„Ó tak tohle je bolest. To je tak.. ehm… krásné? Úplně nový pocit.Plácni, švihni mě ještě. Bij mě víc.“

„A spoutej mě - je to ohromnězajímavé, úplně něco jiného než svoboda, kterou jsem znal/a doposud. Jakbřitké, jak kořeněné.“

Doposud byli andělé plni světla.Znali jen obrovskou volnost jemného těla. Ale bolest a strach jim postupnězaplňovaly láskyplné vědomí nízko vibrující energií. Úzkost z toho copřijde jim připadala zajímavá, úžasná a dopřávali si jí jako něco nového, cochtěli původně jen ochutnat.

Ač stále cítili přirozenouvolnost a štěstí, dobrovolně se v sobě omezovali na její nepřítomnost.

Později, jak šly generace,potěšení a strasti se čím dál více linearizovaly, tedy oddělovaly a střídaly zasebou v čase. Bytosti už nedokázaly vnímat bolest a štěstí dohromady. Jejichšťastná světelná těla hasla a překrývala se nahromaděnými energiemi vibrujícíminíže než nelomené světlo.

„Takhle to vypadá, když není všestejné a vše láska. To je zvláštní. Baví to. Koho? Mně? Tebe? Budeme si dálhrát na různost. Na to, že nejsme jedno míruplné Bytí, ale že tohle jsi ty atohle já, a že ty jsi méně než já. A pak budu zase já méně a ty více…“

Doopravdy to neprobíhaloidylicky, zejména s dalším poklesem do hloubi a hustoty forem.

A vše upadalo velmi pooomaaaalu.

A co dnes, kdy se Země vrací zpět?

Můžou bytosti v posledníchživotech svého karmického řetězu v sobě opět spojovat polaritu amít také tendenci k současnému prožívání potěšení astrasti?

Strava člověka s Aspergerovým syndromem

2010-12-23T03:48:00.000-08:00

Před časem se objevila hypotéza,že stavy autistického spektra by mohly být metabolickou poruchou. A cosystém plný jedovatých potravin, v kterém žijeme, ten není poruchou, že...

Ale téma je pro mne aktuální. Dlouhojsem se živil vším možným, lapen v nekonečném kolečku jedy v těle = chaosv hlavě = jedy v těle = chaos v hlavě. Co je volně prodáváno nemůžeškodit, říkal jsem si. Až před pár letyjsem byl nucen začít experimentovat a starat se o to co jím. Šlohlavně o vzdávání se. Některé potraviny mi zjevně nechutnaly od dětství, alejiné, stejně škodlivé, ano a ke své škodě jsem je jedl až doteď.

Z těch zjevných je to třeba mléko. Pravděpodobně nesnesu laktózu.Kasein tolik nevadí, jelikož eidam i tvaroh můžu občas celkem bez problému.Z těch druhých, které mi chutnaly a doplácel jsem na to zmíním kávu, cukr, maso, a naposledy sóju.

V době,kdy jsem jedl bez rozvahy se dařila častá plynatost, zahlenění,jakoby astmatický kašel, povlak na jazyku, kruhy pod očima, nečistá pleť.Dramatické noční můry, těžká nesoustředěnost, věčná podrážděnost apřecitlivělost.

Složitějsem objevoval souvislosti toho s jídlem. V příznivých obdobích jsem dělalpokusy, dlouhodobě se sledoval a velmi chaoticky dospíval kekýženým užitečným výsledkům.

Taknapř. po sladkém mám noční můry, jsem totálně nesoustředěný a svědí mi kůže. Pomase mám divoké sny a sklíčené smutné nálady. Po sóje se cítím zesláblý aunavený, evidentně zhoršuje stav nervového systému a tím eresku. Taky si uždávám pozor na jídla z čínských restaurací obsahující univerzálníochucovadlo glutaman sodný, který má na mě stejné účinky jako sója.

Propagovanáje dnes bezlepková dieta. Vyzkoušeno a dělá mi dobře. Jenže nejsem žádný velkýkuchař a bezlepková dieta se bez vaření skoro neobejde. To radši rovnoubreathariánství J. Přesto jsem omezil pečivo i pšeničné špagety.Pečivo je tak drahé, že nahradit ho rýží nebo rýžovými nudlemi je docelasnadné. Oblíbil jsem si prostá jídla jako rýže basmati se zázvorem, kurkumou ajabkem nebo s orestovanou zeleninou.

Přestatpít kávu a jíst sladké byla zprvu neskutečná oběť, ale po měsících zkoušek aselhávání se prodlužovala období, kdy jsem bez kávy a sladkého vydržel čím dáldéle. Vedle kávy jsem musel vyřadit izelené čaje. Většinou piju jen teplou vodu se zázvorem.

Mívámzjevný nedostatek hořčíku. To se dá snadno zjistit, když si pravidelně vezmete tabletu a pokaždé se vám zlepšínálada. Navzdory mé nedůvěře – míval jsem k takovým potravním doplňkůmdokonce averzi. Je dobré doplňovat i vitamíny D a B6 a B12.

Hledaljsem jednoduchá pravidla, jak by se měl stravovat člověk s nějakou formouautismu. A přes čchi-kung, ájurvédu a další jsem se dohledal k jednoduchýmprincipům jógických gun. Tenhle systém bude podle mého názoru sedět každémučlověku, zápasícímu s AS. Zaručeně poznáte změnu k lepšímu.

Najedno kliknutí vám google nabídne stovky zdrojů, ale bude hezké zde mít maléshrnutí hlavně pro sebe. Takže: Podle jógy existují tři guny neboli vlastnostimysli radžas, sattva a tamas. Sattva je čistota, dobrota, harmonie,světlo a moudrost. Radžas je vášeň, činnost a pohyb. Tamas je lenost, temnota anevědomost.

Tamas na tělesné úrovni způsobuje netečnost alenost, na úrovni mysli malátnost, zatemněnost a tupost. Vliv tamasu je největší poprobuzení z příliš dlouhého spánku a stavech opilosti.
Když převládá tamas,mysl je mdlá a otupělá. Tamasnavozují maso, sýry,vejce a alkohol.

Radžas znamená prudké výkyvy, touhy a vzrušení.Na tělesné úrovni způsobuje křeče a sexuální touhy, na úrovni mysliroztěkanost, sžíravé touhy a frustraci. Vliv radžasu je intenzivní při sexuálním vzrušení.Kdyžpřevládá radžas,mysl je neklidná a rozčilená. (Cibule, česnek, káva, čaj, čokoláda, cukr,příliš soli)

Zářivá sattva je čistota a harmonie, přirozenýstav nás všech. Na tělesné úrovni způsobuje uklidnění a blaženost, na úrovnimysli úlevu, osvěžení a snadnou koncentraci.Ovoce, zelenina, rýže, brambory, semínka, ořechy, kurkuma, zázvor, kardamomjsou příklady sattvických poživatin. Kdyžpřevládá sattva,mysl je klidná a tichá. Zlepšuje se paměť a soustředění.

"Je důležité prostudovatpůsobení tří gun a použít sattvu ke svému Osvobození, jinak se jogín nevymaní zjejich drápů." Bhagavadgíta 14.zpěv - pojednání o tamas,radžas a sattvě

Ažsem to vypadá, že jsem ideálně vyřešil problém stravy. Ovšem je to neustálýboj. Dokud totiž žijete v bludu mezi radžasem a tamasem, neuvědomíte si, ženějaká sattva existuje. Za 33 let jsem si zvykl na temnotu a otupělost, příp.chaotické víření myšlenek natolik, že lehkost a čistota sattvy mi připadádlouhodobě k nesnesení.

Změnastravy také neudělá z introverta zevně orientovaného člověka a přeborníkav sociálních vztazích. To není možné vlivem geneticko-karmických vlivů anesprávného chápání autismu jako poruchy… Je vhodné také provést jiné a širšízměny. Učinit život méně komplikovaným i po jiných stránkách a více jejproduchovnit.

Nicméněsamotná sattvická strava o desítky procent zlepšuje celkovou spokojenost.Takové moje heslo poslední doby je, že život by neměl být větším utrpením, nežje nutné. A už pouhý týden sattvické stravy má dobrý vliv na některé mépotíže, které jsem dříve považoval za neléčitelné. Nálady a hypersenzitivity nazvuky… Mizí zahleněnost, kašel… prohlubuje se dříve jakoby skřípnutý hlas. Zdáse, že vědomě rozvíjet sattvickou gunu výběrem potravy účinně řeší nejméně částproblémů AS.

Alekdo to má vydržet, že. Nejde být úplně vzorný. Sem tam si dám kafe nebotiramisu. Miluju taky křupky nebo smažák. Abych se vrátil na své pohodovévibrace, mám pak na nějakou dobu zase co detoxikovat. Takže, nechci nikomu mocradit a tenhle článek si sem dávám hlavně jako motivaci.

Tipy na knihy

2010-12-23T03:37:00.000-08:00

Existují knihy, z kterých ční ego autora jako hora a zastiňujepravdu. Existují druhé, z kterých září pravda, protože autor sám jí bylosvícen.

Rozhovory s Ramanou Mahárišim II. díl., III díl.

Vědomá nesmrtelnost (Rozhovory Paula Bruntona a M.Venkatoramjaha s Ramanou Mahárišim)

Paul Brunton – Tajnosti indické, Pokročilá kontemplace – Mír ve vás, Poustevník v Himálaji, Úvahy omém životě a psaní.

Jiří Vacek – Základy jógy a mystiky

Rudolf Skarnitzl – Úvod do filozofie a praxe jógy

Gerhard Eggetsberger – Energie pro celý den

Bonnie Greenwell – Probouzení kundalini – energietransformace

Icchak Bentov – Tajemství a síla kyvadla

Jóga Vašišta (by Válmíkí)

Jóga - umění ovládání mysli

2010-12-23T02:56:00.000-08:00

Snil jsem o tom, že se mi podařínalézt systém jak ovládnout svou mysl. Zpočátku jsem chtěl myslí ovládnouttělo, aby dále nestonalo, a později, abych nemusel tělesně cvičit. Zjistiljsem, že to nepůjde bez předchozího ovládnutí mysli.

Žil jsem a nedokázal seidentifikovat. Vyhranit, být někým v lidském chápání a nějak se přirozeněvyprofilovat a stát se koherentní osobností. Celý život jsem se cítil jakonikdo, jako bez ega, bez tužeb.

I když! V sebeobraně předútoky okolí vytvořil jsem si cosi jako falešné ego.

Toto ego mě pak zotročilo a… abyl jsem hlupák. Je vůbec možné, že se něco takového mohlo stát? Jak se to můžestát? Může.

Celou dobu, celý svůj život jsembyl a žil v transcendentálním Já, v cíli mnoha duchovně hledajících.Oni sami v něm žijí také, všichni v něm žijeme, ale zakrývají jej námnaše myšlenky, naše ztotožnění se s tělem a myslí.

Mé ztotožnění se s tělembylo odjakživa velmi chatrné.

Ale jako nevědomý jsem se snažilvrátit se k egu, naslouchat pocitům a tzv. myšlenkám, které byly jen(touhy) odražené od „spících“ lidí. Žiljsem mezi neprobuzenými z iluze zvaná pozemský život a titéž spící měznačkovali jako narušenou osobnost.

Mysl těla, do kterého jsem senarodil je odjakživa tak rozladěná, že přežít den je pro mne tím nejtěžšímúkolem. Většinu dnů s nikým blízkým nemluvím, jednou, dvakrát v týdnuprohodím pár slov s někým známým. Bývám ponořený do zaneřáděného světa mysli.Sice po letech znám všechny její proudy, to však nezrychluje komunikaci anečiní ji prakticky snazším. Proto se tak s nadějí upínám k momentům,kdy se mi daří vystoupit za ni a oprostit se od konfliktů, které nemají důležitosta působí jen muka. Mysl se předbíhá ve chvílích, kdy má odpočívat a opožďuje,když má sloužit. Vynořují se útržky obrazových vzpomínek,slov, písniček, bez souvislosti k prožívané přítomnosti a ruší pokusy ozachycení vln lepší nálady. Mám na výběr mezi dvěma světy. Tím vnějším, kdynemám sebe a jen přehrávám programy bez schopnosti procítit autenticitu teď anyní, nebo tím nejhlubším vnitřním, kdy jsem ve spojení s Nadjá. Ten prvnípožíral vše a přinášel nic. Ten druhý je zatím v rovinětušení světla. Mezi nimi je denní mravenčí úsilí, nekonečná mentální dřina/átmavičára/, kdy už nemáte pilíře starých systémů a ještě nejsou pevnězakořeněny nové, užitečnější doufejme zvyky. Lidé mi nemohou poskytnout mapy,kterými se v té pustině řídit. Až na pár osvícenců a především jejich knihjsem odkázán na vnitřního gurua, na vedení Vyšší moci.

Bůh mi dovolil, umožnil, přikázalopustit první způsob žití, aby mne doufám provedl prázdnem k plnosti,k prostému leč více naplňujícímu bytí a klidu kontrastujícímus někdejší duchovní deziluzí. Poslouchám ten hlas, protože věřím, že tatorebelie má smysl a přinese pokrok.

Je možné pobýváním v kliduNadjá postupně odstranit, vyléčit roztříštěné vnímání, neustále se vracejícítriviality, zácpy myšlení apod.? Zbytečně předčasné přípravy, ozvěny hloupýchfrází, věčná předbíhání a zpožďování, roztříštění na útržky nesouvisejícíchmyšlenek. Je možné pobýváním v Nadjá zbavit se zlozvyků a vyléčit duševníneklid? Ano.

Jaká úleva je pak, když sedostaví mír v meditaci a když se dozvím, že má celoživotní analýza mělaten nejvyšší smysl.

Tedy nebyla spolupříčinou mýchproblémů, jak mi různí odborníci tvrdili a čemuž jsem občas podlehl. Nicméněanalytická pozornost byla obrácena silnou měrou ven, když jsme srovnával svéchování s okolím, takže jsem spíše prováděl lókávičáru, a to její ultra silnouverzi. Přitom stačilo málo, abych si uvědomil kterým směrem je lépe obrátittento silný nástroj. Není však divu, protože každá duše potřebuje čas, aby prošlavětšinou zkušeností, jež jí teprve přivedou k pátrání po pravdě. Ajestliže okolní společnost žije v omylu ega, je snadné tomu bludu znovupodlehnout. Musí pak mysl plnou vahou spoléhat na vyšší Já, jejího stvořitele,aby ji Sobě dovedlo a nakonec v Sobě rozpustilo.

Psáno na jaře 09

Život s RS jako příležitost

2010-11-04T02:22:00.003-07:00

Tělo několik let trápí tzv. ereska. Rychlá únava, bolesti, závratě, ztuhlost svalů, brnění, chlad a další laskominy se tak nahromadily, až to nakonec vypadalo, že pravá dolní packa už nebude chtít dělat svou práci.

No, chtěl to chlapec zabalit, ale cosi ho přinutilo válčit dál.

Z hlediska tradiční čínské medicíny je imunita chápána jako stav vnitřní harmonie. Pokud prý správná energie Qi volně obíhá uvnitř těla, tak škodlivina nemá šanci se v něm usadit.

To člověku připadalo srozumitelné. Nemůže jít spíš o cosi jako intoxikaci organismu?

Je známo, že imunita reaguje, když obdrží podnět, že je něco s jednotkou „člověk“ špatně.

Při eresce a podobných neurostavech reaguje imunita zjevně přehnaně, neadekvátně, až bláznivě. Ale když je toho špatně víc a dlouhodobě, je tolik divu, že imunita reaguje pod náporem dezinterpretujících informací bláznivě? Problém či spíše problémy tady už byly mnohem dřív. Jsou člověkem dlouhodobě ignorovány a tělu je myslí napovídáváno, že se vlastně zas tak nic neděje. Z toho konfliktu psýchy a těla, z těchto vzájemně protichůdných informací si automatické ochranné mechanismy (imunita) neví rady a vznikají typy nemocí, kdy nervové obaly pomalu a jistě dělají pápá.

V těle mé osoby toho bylo dozajista špatně strašně moc.

Tělo je energetický výměník. Každý fyzik uznává, že hmota je vibrující energie. Takže neomezujme se imunitou, její porucha bude až tím posledním „viditelným“.

V prvé řadě jde o věc bioenergetické cirkulace. Kvalita (polarita), hustota, distribuce. Dlouhodobý stres v práci, úzkosti ve vztazích, strachy z budoucnosti. Nevyjádřené potlačované a nepřijaté emoce, negativita, problémy v sexu, v komunikaci, jednostranná strava, nevhodný pohybový režim, s tím vším se člověk Dominik potýkal. Qi (bioenergie) stagnuje, neproudí a hromadí se, ukládá ve vrstvách až vytvoří dočista neprůchozí blok. Z tímto blokem nastává energetické prázdno, není výživa.

Existuje názor, že speciálně ereska je stavem bloklé 2. a 5. čakry. Na Dominikův případ to pasuje. I obecně mu to připadá odpovídající – průchodnost druhé čakry ovlivňuje funkčnost dolních končetin a páté horních. Druhá čakra také souvisí se vztahy a smysly, pátá s komunikací, schopností vyjádřit své potřeby. V obou měla mysl co řešit.

Proto se tělo nechalo navést do knihovny, kde na něj vykoukla kniha Energie pro každý den. Zatímco mysl remcala, tělo si stejně knihu půjčilo a jalo se praktikovat cviky v knize uvedené. Tím si na rok slušně zadělalo na nové bolesti, ale pak, světě div se, stav se o něco zlepšil. Tak o půlku a střídavě, ne konstantně. Ale znát to je.

Dominik s kondicí stále zápasí. Musí se dost šetřit, má pacičku napůl v háji. Nenávidí a učí se milovat fyzická cvičení. Začal se zajímat o jógu a pozvolna, ve vlnách, začal i některá cvičení praktikovat. Dozvěděl se co jsou mudry a mnohé další. Zjistil, že autogenní trénink, který jako -náctiletý praktikoval mu položil slušné základy nejen nei-tan qi-gongu, ale rovněž vyšší jógy.

Analyzoval svůj životní styl a postupně toho spoustu odboural a zjednodušil ho. Hrozně rád by jednou nemusel cvičit a přesto byl zdravý, ale to zdá se závisí na kombinaci faktorů vyžadujících čas.

Každopádně, demyelinizační léze na mozku jsou následkem, nikoli příčinou. Jak už bylo řečeno, vznikají teprve až když je qi v příslušném kanálu (meridiánu, nádí) dlouhodobě zablokovaná. Poté odumírají obaly nervových buněk na příslušné dráze.

Nervový systém je přetížen – qi z něho neodchází a nekoluje jím, nýbrž se hromadí a nastává cosi jako překročený poločas rozpadu myelinových obalů. Pod náporem vrstev staré qi se jejich energie hroutí dovnitř a rozkládá.

Protože Qi se ukládá ve vrstvách, stejně pomalu se i rozpouští – nejste-li zrovna mistři qi-gongu, jógy apod., kteří ji dokáží prosvětlit rychleji.

Tj. chce to trpělivost. Vyvarovat se opakování příčin, které působí její vrstvení a blokaci. Byla to až doteď všechno pořádná fuška. Zjišťovat co konkrétního vlastně člověk potřebuje v životě upravit je úkol pro spolupracující skupinu lékařů specialistů nebo holistického léčitele.

Člověk Dominik postupně změnil jídelníček až na dost přísnou dietu. Také omezuje pobyt u počítače. Musel přestat hrát na kytaru. Zrušil internet, pak ho nechal zavést a pak ho opět zrušil. Snižuje tak míru zátěže smyslů související i s AS. Odhodlal se žít po svém – osamoceným duchovním až poustevnickým stylem, který sice nemá oporu ve většinové společnosti, ale jemu nesmírně vyhovuje. Vzestupem kundaliní si vyrobil změněný stav vědomí a nové citlivosti (elektrosenzitivitu), ale také hodně poznal. Sem tam se cítí i šťastný.

Jogínovy cíle - autíkova zapomenutá realita

2010-09-09T03:13:00.000-07:00

Jsou lidé, kteří během života usilují o dosaženíuvědomění, že jsou vše pronikajícím ryzím vědomím – ať už ho nazývají Átman čikrálovstvím nebeským. To jsou zastánci nedvojnosti, advaity. A pak jsou podlevšeho lidé, kteří se s tímto vědomím narodí. Autisté.

Je pozoruhodné, jak mnoho jsou si tato dvě témata blízká. Existuje mezi nimi spojitost? Kde pobývají nízko funkční autisté ponořeni do svého nitra? Co se dějes myslí těchto lidí? Musí být tento stav nutněnegativní? Představuje pohroužení se do nitra jen menší zlo kvůli smyslovým přetížením?Nebo je na něm i něco příjemného? A co víc, nestanou se ti, kteří žijí s pokorou a dobrou činností, jež je má očistit nakonec těmi, kteří si přinesoučistou mysl do nového zrodu?

Je smrt z pohledu lidského života jen pomíjivou epizodou mezi snahoua výsledky této snahy? Trvá mezi zrody a úmrtími esence všeho lidského úsilí, jepřenášena a zdokonalována v nových životech dokud… si neuvědomíme, co je smyslem žití člověka? Tedy uvědomit si, kdo opravdu jsme?

Bývá tomu tak, že autistům je vnucen naprosto opačný úkol než následovníkůmvýchodních guruů. Spoutat svou rozlehlou nijakost do nějaké ohraničené podoby,kterou by poté mohli prezentovat jako své já. Být ztracen v nicotě nepovažujíza žádnou výhru. Proč? Inu, celý svět je nutí být někým. Během dětství pomaluzapomínají na nadosobní zážitky příjemného ponoření se do bezčasého klidu.Okolí je tlačí do myšlení, cítění a nutnosti ztotožnit se s tělem. Překrývajísvé vědomí smyslovými vjemy. Nakonec jsou natolik zmámení smysly, že to i sami chtějí.

Stromy rostou pro radost

2010-02-11T06:28:00.000-08:00

Už jsem přesvědčen, že citliví lidé dokáží pociťovat energiistromů a určité procento ji vnímá intenzivněji než déšť, když kropí kůži neboslunce, když hřeje do tváře. Dobré je, že se k této dovednosti může propracovatkaždý, kdo obětuje své pohodlí a vytrvá.

Sám jsem do lesa chodil celýživot netečně. Nikdy jsem v lese nevnímal skutečný fajn pocit. I kdyžpohled na zeleň mne do jisté míry uklidňoval a po příchodu z lesa mi byloneurčitě lépe na duši, ten slabý pocit brzy ustoupil a nikdy jsem si ho nezafixovaljako důvod k návratům. V lese mi spíš mělo být příjemně než skutečně bylo.K vyprávění o objímání stromů jsem se stavěl rezervovaně.

Ten den to vyšší síly změnily. Cojiného by mě přimělo jít v tom mrazu z nákupu pěšky místotrolejbusem. Stezka vede po úbočí kopce mezi porostem, kusem přírody sestatnými stromy, mlázím a shluky keřů. Vzpomněl jsem si, že jsem se v těchmístech už dříve cítil lépe než doma a byl jsem zvědav, jestli se pocit budeopakovat. Nějaký čas totiž pracuji se svými pocity. Cítění u mne nenísamozřejmé – musel jsem hodně cvičit a naučit se vypínat levou mozkovouhemisféru (není podmínkou pro jev popisovaný v tomto článku).

A tam u prvních stromů se stalonečekané. Pocítil jsem slabý, ale rozhodný příliv energie. Nešlo ji vnímatjinak než jako dobrou, projevovala se jako lehounké slastné šimrání vně těla.Šel jsem dál a po pár krocích mě pocit opustil. Ušel jsem kus po pěšiněk dalším stromům. Tam jsem to v auře ucítil znovu. Šimrání, kterézačínalo v oblasti sedmé čakry se objevilo i po stranách těla, zesílilo apostupně se propracovávalo do hloubi těla. Zmocnil se mne úžas. Proudí do mneenergie stromů! Bylo to překvapivé, šokující, první příjemný pocit po dlouhédobě. V tu chvíli mě nenapadalo nic jiného než duchům stromečků děkovat.Zrovna takhle dětsky.

Až potom mě napadlo, jestli jsemse definitivně nezbláznil. Tak jsem se rozhodl pro pokus. Vydal jsem se znovuvzhůru do míst, kde jsem zažil pocit poprvé. A opravdu mne opustil kde rostlojen proutí a pak se znovu dostavil, jakmile jsem se přiblížil k prvnískupině stromů u cesty.

Denně poznávám krušné trápenís průmyslovými energiemi, protože kundaliní zvýšila mou citlivost naelektrický smog. Do teď jsem jen opatrně zkoušel, zda cítím energii živýchorganismů. Zatímco čchi /kundaliní/ je spíše neutrální jako čistá pramenitávoda, stromová energie připomíná aromatický bylinný čaj. Takovým rozdílem jsemcítil sílu, která do mne proudila v blízkosti stromů. Poznenáhlu jsem sezačal usmívat až jsem se po nějaké chvíli smál nahlas a pak se už beze studuchechtal jako blázen. Po dlouhé, dlouhé době jsem měl důvod ke smíchu a děkovalza něj Bohu.

Když jsem si na šimrání zvykl aověřil si vzdalováním se a přibližováním se od stromů, že nejde o autosugesci,napadlo mě, jestli se energie liší strom od stromu. A skutečně, šel jsem pomaludál, a zjistil jsem, že každý druh stromu má životní sílu jinak intenzivní ajinak „chutná“. Některé ji mají „vzdušně chundelatou“, jiné „narkotickyvznešenou“, jiné zase „jemně pichlavě opojnou“. Nenapadají mne pro to anivhodná slova. U dvou stromů, pravděpodobně nemocných nebo nepřátelskynaladěných, jsem po pár vteřinách pocítil cosi jako úder do hlavy a prchal jsemdál. Vstříknout si do těla dávku pracího prášku s trochou drogy musí být podobné/ne, nikdy jsem to nezkoušel/. Některé stromy u mě vzbuzovaly dobré „chutnání“,jiné byly jen lehce přívětivé, další spíše neochotné a pak to byly ony dvě ryzezáporné výjimky. Nejvíce charismatické místo bylo poblíž stále živého buku, dokterého podle jeho vzhledu kdysi uhodil blesk. Ale nemohu s jistotou říci,že tak vyzařoval on, jelikož stromů bylo v zarostlém zasněženém svahuvíce. Místo, taková křižovatka pěšin, vzbuzovalo dojem energetického uzlu.

Výše uvedené se stalo jednoholednového rána po úplňku, jak jsem si později všiml. Večer mě bolela hlava jakokdyž na večírku smícháte různé drinky /to jsem si všiml hned/. Poté jsem sedočetl od člověka, který o tom napsal knížku, že míchat různé stromy běhemjediného dne se nemá. A, také jsem se skamarádil s jednou břízou adoufejme i borovicí. Oba druhy mají velmi dobré energie.

Nepíšu to celé, abych se odlišil,ale připojil se k těm mnoha, kteří vědí a upozorňují na možnosti našímysli. Zní to bláznivě, ale copak není svět zredukovaný na vnímání hmoty mnohemšílenější? Co se jeví jako zázrak je zanedbaná přirozenost. Nemusí vám to být líto, protože každý máte ve své duši mnohé dary. Každý kdoobětuje svou pohodlnost a vydá se na cestu poznání vyššího Já, jistojistě nalezneněco důležitého výměnou za své ztráty.

Spirituální aspekty autismu - srovnání

2010-01-30T00:31:00.000-08:00

Autismus, Aspergerův syndrom	Indigo, Křišťáloví	Buddhismus, jóga, taoismus, súfismus, mystická učení
Požadují kontrolu nad prostředím	Přicházejí z duchovní reality, kde je větší kontrola nad prostředím	Ideál vědomí splynutého s absolutní realitou (samádhi,satori) Nadřazenost vědomí nad hmotou předpokládá vysokou míru kontroly
Stereotypní chování tvořící vzorce Narušené ztotožnění se s tělem a myslí (egem)	Touha po službě druhým, nesobeckost	Osvobození se od tužeb/ projevů ega jako nejvyšší cíl
Frustrace, vztek. Obtíže číst a vyjadřovat pocity u druhých i u sebe.	Snížená schopnost verbalizovatpocity, jediným žádoucím pocitem je láska	Vyrovnání se s pocity jako předpoklad duchovního pokroku
Mluvení o sobě v druhé, třetí osobě, první mn.č. Transgender identifikace	Pocit neohraničené identity, Transgender identifikace	Nadjá téměř postrádá individualitu, je bezpohlavní
Smyslová přetížení, hypo/hypersenzitivity, Synesthezie	Smyslová senzitivita, rozvinutá intuice	Život je iluzorní hra smyslů, nevědomý je ten kdo podléhá tomuto klamu
Alergie na průmyslové znečištění, potravinové jedy	Alergie. Orientace na lehkou stravu bohatou na světlo	Probuzení kundaliní může iniciovat zvýšenou citlivost k nepřírodním materiálům, obtíže s trávením, změnu stravovacích zvyklostí
Potřeba struktury, předvídatelnosti, rituálů	Vadí chaos, hluk, záporné projevy západní civilizace	Tendence k zjednodušení a produchovnění života po probuzení kundaliní
Pocit pozorovatele vlastního života ve vysoce funkčních případech	Pocit pozorovatele vlastního života	Stát se pozorovatelem své mysli jako předpoklad k poznání Nadjá
Příprava předem budoucích scénářů chování Špatná orientace v již odžitém nebo naopak až absolutní paměť co kde kdy	Orientace na jevy přesahující hmotný časoprostor, zákon karmy obecně pokládán za samozřejmost	Minulost, přítomnost a budoucnost v jednom nezrozeném
Vnímání podnětů bez potřebné exekutivní hierarchie ega Fronty vjemů, informační zahlcení Chybí ideální propojení hemisfér k multifunkční práci Pravděpodobný úzký kontakt s Nadjá	Neradi soutěží, zklamaní z nedostatku harmonie a lásky ve světě Pravděpodobný úzký kontakt s Nadjá	Vědomí rozšířené v blažené jednotě a jsoucí vším jako jediný a povšechný receptor.

Pocit jako tvůrčí energie

2010-01-28T02:22:00.001-08:00

Být vděčný předem je ten nejmoudřejší a zároveň pro obyčejného člověka ten nejméně pochopitelný způsob kontroly vlastního života. Je to vlastně trik, jak se z linearity posunout na úroveň tvorby pomocí kvantového vědomí.Jak to, že pozitivní pocit – vděk – vyvolá ve vesmíru pozitivní reakci?
Každý má zkušenost, že myšlenka materializuje, většinou v tom špatném smyslu. Pocit pak materializuje o to spolehlivěji. Všichni jsem si vyzkoušeli, jaké je „propadat obavám“. Nachladili jsme se, protože jsme se báli nachlazení. Nepodařilo se nám rande, protože jsme se strachovali o jeho výsledek. Pocit, jelikož je blíže kauzální úrovni, je tvůrčí energií působící z větší hloubky než myšlenka, Pocit je bližší ozvěnou našeho Ducha, zatímco myšlenky pouze hlasem našeho rozumu, vnitřním dialogem, který v mysli vedeme se sebou samým či imaginárním protějškem. Pocity se zdánlivě projevují až poté co nějakým způsobem jednáme. Jsou považovány za důsledky našich skutků nebo také, pochopitelně, skutků druhých. Může-li ale být pocit důsledkem skutku, musí mezi skutkem a pocitem existovat i opačná příčinně-důsledková souvislost. Je přece bez debat, že naše životy jsou řetězci nekonečných příčin a důsledků. Každá příčina vytváří důsledek a ten je příčinou zase jiného důsledku. Proto musí být možné úmyslným vytvořením vhodné příčiny dát vzniknout žádoucímu důsledku.
Tedy, vytvoříme-li si odpovídající pocit dříve než nastane žádoucí skutek, ovlivníme budoucnost. Možná se vám už někdy stalo, že jste si řekli: „Mám z toho špatný pocit, nechce se mi tam jít, případně to dělat“ Uposlechli jste anebo neuposlechli své tušení a pak jste se divili, proč já vůl (kráva)…, aniž byste věděli proč. To už je případ, kdy pocit byl řídícím činitelem našich skutků a nikoli pasivním odrazem odehraného.Jak ale použít pocit, aby se stal spouštěčem žádoucích událostí?
Není snadné vytvořit si zničehonic vhodný pocit a skutečně ho procítit, nikoli jen mechanicky si přání vnitřním hlasem opakovat. Mysl, rozum, přesněji levá hemisféra, se tomu vzpírá. Je třeba naučit se vypínat rozum v co největší míře, až ho budete umět při prociťování vypnout úplně. Současně v sobě posilujte pocit zaměřený na cílené přání s vděkem a láskou k Vesmíru, aniž budete hledat proč ho máte cítit. Nevšímáním si jich rozpouštějte myšlenky typu „Proč bych to měl dělat, stejně to nefunguje, je to tak namáhavé, jak to že už to není hotovo, tak kdy se to konečně stane…“ To je stále hlas levé hemisféry, který brání (anuluje) tvůrčí energii pocitu, aby odešla do kauzality, kde vytvoří příčinu a posléze se s odstupem materializovala. Vysíláte-li do vesmíru oba tyto signály, vesmír je zmatený a neví jak zareagovat. Neděje se nic.
Zajímá vás, kolikrát to budete muset udělat, aby se něco stalo? Záleží jak čistý je váš vděk. Musíte přemluvit co nejvíc buněk levé hemisféry, aby umlkly a co nejvíc buněk pravé hemisféry, aby přání s vděkem procítily. Prociťovaná obava jednou ani desetkrát nedá vzniknout žádnému následku. Ale stokrát či tisíckrát procítěný pocit už do různé míry materializuje. Za den běžný člověk s průměrnou schopností koncentrace stihne procítit své přání přibližně desetkrát.
Sami se můžete přesvědčit. Když se naučíte v předstihu cítit co nejčistší vděk, což znovu opakuji není snadné a proto to většina lidí pro netrpělivost vzdá dříve než se dostaví efekt, obelstíte lineární čas a budoucnost přitáhnete blíže, takže se prožijete rychleji do přítomnosti, kde předmět či předmětná situace vašeho vděku je skutečností. Tak funguje přitažlivost vesmíru. Tak funguje modlitba srdcem. Tak měníte okolnosti, neboť vše je polarizovaná energie, kdy stejné přitahuje stejné.

Lineární vs. kvantové vědomí

2010-01-18T01:32:00.000-08:00

Lineární je takový čas, kde je vždy jen jedno „teď“, pak zase další „teď“ a pak zas další, ale vždy jen jedno. Nelineární, kvantový čas, pokud mu tak lze vůbec říkat, má všechna „teď“ pěkně pohromadě – stojí, je zrušen a není třeba si s ním dělat starosti. Kvantový nečas obklopuje čas lineární, existuje pod ním, nad ním, vedle něho, uvnitř něho a kolem něj.

Když zhustíte všudypřítomnou potenciální energii do hmoty, vytvoříte s třemi rozměry –

výškou, šířkou a hloubkou – zároveň lineární čas, rozměr čtvrtý. Ani se s ním nemusíte namáhat, neboť nejspíš vznikne automaticky se smrštěním potenciálu energie do tří rozměrů. Tento potenciál se pak (v cyklech) lineárně uvolňuje jako čas. Spolu s tím vzniknou příslušné fyzikální zákony 4D tak jak je známe. O cyklech a synchronicitě jako zákonitosti doprovázející fungování jednotek kvantového vědomí na lineární úrovni více jindy a jinde.

Co se stane, když nelineární, kvantové vědomí vstoupí do lineárního světa dřív než je dost připravené? Takové vědomí, které ne zcela zapomnělo na svůj původ, se zoufale snaží přizpůsobit se jednotlivým „teď“, jdoucím po sobě jedno za druhým a ne existujícím naráz, jak bylo zvyklé. Nestíhá chápat a zpracovat v takto jdoucích „teď“ obsažené informace, protože je spíše uzpůsobeno intuitivní práci v prostředí, kde existují statická kvanta „teď“ vedle sebe. V linearitě dynamicky následují jedno za druhým a takový mozek se snaží používat smysly jeden po druhém v domnění, že je to fígl, jak vyzrát na tento svět. Dokud svou situaci sám nepochopí nebo mu ji někdo nevysvětlí, zažívá obrovské frustrace. Pociťuje neustálý zmatek kvůli zahlcení frontami vjemů, protože kvantové vědomí zkrátka není omezeno k multifunkční práci v lineárním prostředí.

Jak se pozůstatky kvantového vědomí odrazí na struktuře mozku? Je známo, že v mozku autistů pravá hemisféra s levou hemisférou funguje spíše jednotlivě, nejprve jedna a poté druhá a nikoli v součinnosti, jak tomu je obvyklé u většiny lidí. Tuto oddělenost a posloupnou práci je možno chápat jako sériovost. Paralelnost je pak z pohledu linearity ideální protkání neurony obou hemisfér, takže harmonicky kooperují. Sériový mozek je schopen používat buď pravou nebo levou hemisféru, ale velmi málo obě současně, pokud vůbec. Naopak paralelní, lineární mozek je strukturován tak, aby používal obě poloviny vyváženě, což je ideální uspořádání pro multifunkční práci v pohybujícím se čase. Z hlediska vyšších dimenzí, kde čas neexistuje je lineární mozek oproti kvantovému v nevýhodě, jak uvidíme.

V časoprostoru, kde jednotlivá „teď“ existují za sebou se lépe pracuje mozku vykonávajícímu smyslové vnímání, zpracovávání a reagování oběma hemisférami v součinnosti. Proč? Je to doslova tak, že informace se pohybují s časem a vědomí víceméně čeká až k němu doputují. Relativně úzký počet informací jdoucích jedna za druhou je přijímán pěti perceptory, smysly. Exekutiva lineárního mozku podněty multičinně vyhodnocuje a ukládá. Naše osobnost se podle výsledku zařizuje.

Do bezčasí, kde jednotlivá teď existují vedle sebe pronikne vědomí, dokáže-li vyřadit z funkce nástroje vnímání používané v linearitě. Nejen pohyb fyzického těla, ale všech pět smyslů a analytická práce jsou zde věcmi zcela zbytnými. Lidský mozek, i ten váš, se mimochodem umí přizpůsobit linearitě i kvantitě. V druhém jmenovaném prostředí používá pouze jednu hemisféru, pravou a dost možná ani tu ne. Metaforicky mu stačí mít jediný perceptor, který volně pluje a koexistuje s nekonečně širokým polem informací. Je jejich součástí a na co si posvítí, to ví a zná. Co je tímto receptorem, pokud jím není pravá hemisféra a jak je to možné?

To be continued

Proč skládačka

2010-01-18T01:25:00.000-08:00

Jumbled Jigsaw (zpřeházená skládačka nebo puzzle) je název knížky od Donny Williams. Považuji ji za zásadní titul o autismu uplynulého desetiletí, který mi v mnohém otevřel oči.

Sám pro sebe jsem byl velmi dlouho skládačkou, kterou se mi nedařilo složit do smysluplného obrazu. Otázka kdo jsem mne zaměstnávala jako žádná jiná, protože jsem tušil, že zodpoví jakékoli podotázky.

A zpřeházenou skládačkou se mi zdál odmala svět, kde se lidé chovají osobnicky. Většina se domnívá, že vlastní tuto planetu, že vlastní svůj jediný život a že jeho smyslem je zažít co nejvíc potěšení. Lze se divit, že musíte být vnitřně silně vybočený z normy, abyste si uvědomili co je nad námi sdílenou částí reality?

Měl jsem touhu psát, ale dospěl jsem k přesvědčení, že je vhodné se této tužby vzdát, má-li sloužit realizaci ega. Mám ale zároveň pocit, že bych měl psát o tom zvláštním vývoji, který prožívám. Možná je to z mé strany vlastně alibismus - co kdybych tím mohl někomu trošku pomoci a neudělal to? Tak zde budu dělat občasné zápisky (spíš jen tak pro sebe a utřídění myšlenek) i o té, co je stočená, totiž kundaliní a s ní spojených tématech, která jsou velmi aktuální možná nejen pro mne.

Závan skutečnosti

2009-12-22T01:18:00.000-08:00

Prožíval jsem období duchovního sucha, temné dny a noci duše, kdy po počátečních úspěších se dostavil pocit zmaru a nedůvěry. Byl jsem zoufalý z energetického přetížení trvajícího několik týdnů. Nadával jsem na vysoké duchovní bytosti a Boha, povrchně je prosil. Ale i poctivě odblokovával a odváděl přebytečnou čchi do země. Otvírání čaker se nedařilo, energie byla příliš hustá i vlivem zanedbávání diety.

Po mnoha dnech trápení jsem se zatvrdil a řekl si: I když mě nepomáháte a zlobím se na vás, duchovní bytosti, stejně tě Bože miluji. A začal jsem si představovat lásku k Bohu, kterou jsem necítil. V srdci jsem měl pusto, chlad a mráz, stejně jako v těle. Brnění, přebití jinovým nábojem, nervozita, bolesti. To jedině jsem cítil, nic pozitivního.

A představoval jsem si tedy, jak Boha miluji, jak po něm toužím a prahnu po něm co

nejupřímněji a snažil jsem se vybavit si pocit, jaký bych přitom v srdci měl. Šlo to ztuha. Ze zloby snažil jsem se dobrat k lásce. Zvolna, po minutách jsem se přesvědčoval, že cosi v srdci klíčí. Na konci měl jsem silnou sugesci, že Boha skutečně miluji spíše jako plod rozumu, ne citu a ten pocit jsem si z té prázdnoty toužebně vrýval a vpisoval do duchovního srdce. Vzdor mizivému výsledku jsem si zarputile opakoval že po Bohu toužím, chci být s ním a splynout s ním v jedno a prosil ho, vlastně neprosil, říkal jsem si, že i když mě nechce, stejně o něj stojím a mám ho v lásce, v úctě a v čem ještě ví on sám. Usínal jsem bez výsledku. Vyčerpaný k ránu jsem asi na hodinu spíš omdlel než usnul. Nemá to cenu, míhalo se mi hlavou.

A zdál se mi sen tak podivuhodný a zvláštní, že patří k nejkrásnějším zážitkům tohoto života.

Byl jsem oproštěn od těla. Vznášel jsem se jako bezpohlavní bytost – čisté vědomí a neměl v sobě nic než lásku, nekonečný soucit a milosrdenství. Byl to stav Pravého já. Stav jemné lásky a soucitu bez hranic, jakož i šíře v které jsem se mohl rozprostírat. Byl jsem však poznenáhlu zformován do podoby ženy a byla tam se mnou druhá stejná bytost, vypadající také jako žena, i když mé vědomí ji vnímalo jako další jiné a přece stejné vědomí lásky a soucitu.

Cítil jsem zpočátku šok a překvapení, ale rychle jsem se zorientoval. Spatřil jsem, že provádíme zásah, cosi léčebného. Vnímal jsem pocit soustředění a klidného očekávání, jestli nastane dobrý výsledek. Beze stop úzkosti či strachu, jen čiré čekání dobra na dobro.

Mrzí mě, že si nevybavím metodu, jakou jsme použily, ale šlo o cosi jako vnor a naše plazmové paže tam hrály jistou úlohu. Za nějakou dobu jsme věděly, že se dobrý výsledek dostavil a můžeme skončit. Pokyn dala ta druhá bytost, když se usmála. Vytáhl jsem své plazmové paže (připomínaly spíše ploutve :-) z „čehosi“. V tu chvíli jsem pocítil ještě hlubší štěstí a věděl, že si můžeme dopřát odměnu stejně jako to ve stejný moment věděla ta druhá bytost. Věděly jsme to beze slov. Vše se odehrávalo bez jediného slova.

Tou odměnou bylo objetí. Učinila tak kvůli mně, když si to zpětně vybavuji, protože sama byla na vyšší duchovní úrovni, nepotřebovala to. Cítil jsem, že mi dovolila ji obejmout.

Když jsem se přiblížil a objal ji – těmi zvláštními pažemi, přesto pevně – její tvář se znovu zformovala do podoby upřímné usměvavé ženy. Rozzářila se úsměvem a já v tu chvíli cítil nekonečnou blaženost, silnou jako nic podobného předtím. Byla to blaženost Boží milosti.

Myslí – byla li jaká – se mi v ten moment kmitlo srovnání s nižším vitálnem zde na zemi a věděl jsem že pozemský orgasmus je jen fragmentární ubohý hrubý střípek, chvilková úzká tříska z této mocné, láskyplné, vysoce duchovní, ne však opojné, nýbrž vyvážené, nekonečně hluboké rozkoše. Věděl jsem, že ač bych v ní mohl zůstat, nechci to, protože vím, že je tu stále k dispozici a kdykoli se do ní mohu vrátit, pokud zůstanu s Bohem.

A pochopil jsem, že tento zážitek byl odměnou za to, že jsem s ním zůstal i tehdy, když on sám mi, zdánlivě, nebyl nablízku. To je zkouška; chce se po nás, abychom vědomě pronikli nevědomostí. Není těžké být s ním, když se nám dá poznat a máme z něho prospěch.

Z voleje

2009-05-15T10:44:00.000-07:00

K čertu s aspergerem!

Sotva jsem měl konečně po dlouhé době trochu energie, zkusil jsem s bláhovostí sobě vlastní "máknout" na frontě komunikace.

Vyskytla se mi příležitost najít v tomhle městě lidi s porozuměním. Lidi spíše s východním než západním myšlením. Takové typy mám rád.

Šel jsem do akce. Absolvoval jsem s nimi první setkání a jelikož jsem měl konkrétní motivaci k návštěvě (možnost léčby kobry alternativní metodou), připravil jsem se a zvládl ho snad bez viditelných potíží. Když nepočítám běžné zúžení hlasu.

Nyní po měsíci mělo být druhé setkání. Už po cestě jsem tušil, že se necítím dobře. Konalo se jinde než poprvé, tentokrát nikoli u organizátorky, ale u jedné ze stálých účastnic kruhu. Takže sotva jsem si (ne)zvykl na jeden byt, už jsem si měl zvykat na další, o to lépe, že jsem se o změně dozvěděl v den konání.

Nicméně toužím po skutečné blízkosti nějakých přátel. Nebo napodobenině té blízkosti. Tak jsem jel.

Vstoupím, skrývajíc nervozitu. Byt je opravdu hezky zařízen. Hned si všimnu, že jsou přítomní tři úplně noví lidé. Muži, ženy. Pomíjím, že i ti z minula jsou pro mě stále noví.

„Kdo ještě nebyl na exkurzi?“ „Udělám čaj.“ „Houpací křeslo se samo houpe… proč…“

Vyslovím nějaké pozdravy. Jednu naučenou odpověď. Vše s umělou kontrolou a modulací.

Pak si uvědomím, že je mi na omdlení. Tedy vím jen v ten okamžik, že je mi ukrutně příšerně. Zpětně doma mi nyní připadá, jako by mi tam docházel vzduch. Tam jsem neměl šanci nic vyhodnotit. V hlavě třeštilo, obraz i zvuk se mi sléval a tříštil jako když někdo přepíná televizní programy a k tomu nahodile mění hlasitost nahoru dolů. I můj hlas se mi skřípl do tenounké fistule. Měl jsem někde v koutku duše vztek na sebe, že to zase nejde. Echt stará známá pokroucená a fragmentovaná realita. Vydoloval jsem v sobě sílu nepropadnout panice a v ohni se snažil zachovat si (falešnou?) čest. Co nejvíc normálně jsem s krátkou omluvou odešel. Na druhý pokus se to podařilo.

Ta úleva venku! Jako bych předtím vstoupil do klece s šelmami. Přitom to měli být pro mě přátelští lidé. A vím, že sakra jsou! Ani ň proti nim nemám. To já zase selhal? Kurva.

Pozitiva? Projel jsem se trolejbusem podél Labe. Cítím směs silných pocitů.

Hladí mě Savatage s albem Edge of Thorns a "Maiden" s Brave New World.

Pervasivní vývojová vs. porucha osobnosti IV.

2009-02-19T08:20:00.000-08:00

Autoři knihy Autism And Related Conditions konstatují: „...Nutno říci, že také koncepty pervasivní vývojové poruchy a poruchy osobnosti typu schizoidní a schizotypní nemusí být tak odlišné (rozporné), jak naznačuje současná klasifikace. Schizofrenie je dnes pokládána za neurovývojovou poruchu s významným genetickým podílem na její etiologii."

Argument, že u schizoidní poruchy je vyšší procento výskytu schizofrenie, byl již úspěšně vyvrácen. Stejně tak autisté jsou ke schizofrenii náchylní jako kdokoliv jiný. Ale pro zajímavost, proč asi vznikl mýtus, že u schizoidů bývá údajně vyšší procento výskytu schizofrenie?

I lékaři hledají systém a to ve vnějších vzorcích chování, aby mohli změřit normativní odchylku. Jenže tyto vzorce se u postižených mění v závislosti na čase a prostředí. Bez znalosti motivů a hnacích mechanismů nemohou být lékaři v měření přesní a přestože mají kritéria a dotazníky, v hraničních případech závisí hodnocení na nich.

Stává se, že diagnostik nepočítá s možností kamufláže, s obdobím, jaké aktuálně dotazovaný prožívá, nebo s odlišným chováním klienta v ordinaci a každodenním životě. Lékař si také může utvořit stereotypní projekci toho, jak vypadá AS na základě vzorku dětských klientů, s kterými se setkává v ordinaci – v případech, které jsou tak jednoznačné a podobných profilů že je poznají i laičtí rodiče.

Je snad nepochybné, že nediagnostikovaný člověk s AS bez komunitní péče a podpory čelí objektivně větším problémům než ten, který byl podchycen jako dítě a žil s dostupnou sociální podporou. Na rozdíl od druhého jsou na prvního z nich kladeny stejné nároky jako na neuronormálního člověka. Je mnohem více než první vystaven životu a jako takový je náchylnější k selhávání, rozvoji obsedantních poruch, depresí a specifickým zkratovým reakcím přetíženého mozku pozorovaných též u schizofrenie, tedy v širším smyslu odštěpení některých kvalit psychiky v sebeobraně před vysokým stupněm stresu. Přítomnost tohoto druhu psychické obrany mohla vést k mylnému předpokladu, že v budoucnu může být provázena vyšším rizikem rozvoje bludů a halucinací vedoucím až k diagnóze schizofrenie. Domnívám se, že nemusí. Pokud existuje přímá souvislost se schizofrenií, bude ji mít patrně schizotypní porucha, která, máme-li mít předstupeň pro možný rozvoj schizofrenie, dobře tomuto účelu odpovídá.

Shrňme si, co mě v úvahách tohoto miniseriálu přivádí nutně k závěru načrtnutém v předchozím dílu – totiž že AS a SP patří do jedné a též množiny příznaků, zasluhujících klasifikační sjednocení.

V knize Základní formy strachu Fritz Reimann dobře shrnuje dvě bazální strategie zvládání stresu: „…reflexní stáhnutí, odtažení od světa, nebo řešení situace útokem, jsou zřejmě dvě původní formy reakce na úzkost a nelibost … útěk dozadu, stáhnutí do sebe až po reflexní předstírání smrti, nebo “útěk vpřed”, útok.“

Jsem toho názoru, že u tzv.schizoidní obrany, tedy stažení, jde o jednu ze strategií používanou mozky lidí s AS k redukci smyslových přetížení a hypersenzitivit. Snad v kombinaci s imitací. Myslím si proto a všechny argumenty tomu nasvědčují, že tzv. „schizoidní porucha osobnosti“ je přinejmenším jednou z typologií Aspergerova syndromu. To ovšem neznamená, že – terminologicky vzato – není zároveň narušením osobnosti. Je přece fakt, že i Aspergerův syndrom se vyznačuje nerovnoměrným vývojem osobnosti.

Důležitou roli v dosavadním pohledu na věc mohlo hrát, že se zatím nedařilo rozlišit, do jaké míry přispívá k závažnosti postižení faktor prostředí a faktor genetický. Není ale na pováženou, že z potřeby klasifikovat nebyla věnována hlubší pozornost tomu, co tyto entity spojuje? Zdánlivě mírnější forma poškození sociálních vztahů u vysoce funkčních jedinců totiž může být projevem jiné strategie ke zvládání stresu nebo příznivějších okolních vlivů, ve kterých jedinec (momentálně) žije. Třebaže okolí může mít s takovým jednotlivcem potíže mírnější, neznamená to, že on sám se potýká s menšími problémy než typický aspergerovský zlostník 90. let.

Návrh na závěr - nemanifestuje-li se Aspergerův syndrom tak zřetelně, není vhodné nejprve vyloučit, zda postižený netrpí průvodním nedovyvinutím a narušením osobnosti, tj. zároveň s AS některou z tzv. poruch osobnosti?

Hovory s Bohem

2009-02-19T08:05:00.000-08:00

Tu se jednou z hlubin vědomí vynořilo cosi a pravilo to:
„JÁ JSEM TVŮJ BŮH.“
„???“
„JSEM TVŮJ BŮH, SDĚLUJI TI.“
„Cože? A co děláš v mým těle?! To je moje tělo. Vypadni.“
„NEVYPADNU, JSEM TVŮJ BŮH. MĚL BY SI BÝT RÁD, ŽE JSEM TADY.“
„Proč. Jako že ses konečně milostivě objevil? Jestli teda jseš můj bůh, kde jsi byl celý ty roky, když jsem tě potřeboval?“
„BYL JSEM ZDE I PŘEDTÍM. JENŽE TEHDY JSI JEŠTĚ NEDOROSTL, ABYS MNE MOHL POZNAT.“
„A teď už jsem jako dorostl?“
„TEĎ UŽ ANO.“
„Takže tohle je něco jako osvícení?“
„NE. OSVÍCENÍ TĚ ČEKÁ, POKUD MĚ BUDEŠ NÁSLEDOVAT.“
„No né? Ty jsi docela zábavnej. A nechceš to tady teda převzít a dělat to celý sám, když jseš ten bůh? Já se budu koukat, třeba od tebe něco pochytím.“
„TO NEJDE. TO JE TVOJE TĚLO. JÁ JSEM JEN BŮH.“
„Jak si to teda představuješ? Že mi budeš velebně pískat a já se budu poslušně otáčet? A kdo z nás dvou bude mít zodpovědnost, až se ti posere tvá božská flétna?“
„NEPOS... EHM, ŽÁDNÉ OBAVY. BUĎ SE STANEŠ OSVÍCENÝM ANEBO TO BUDE JAKO DOSUD.“
„Nakonec, nebylo by na škodu stát se osvíceným. A co teda mám podle tebe dělat, můj bože?“
„ZANECH TRÉNOVÁNÍ SVALU LÁSKY.“
„Cože?“
„JE TO CHYBNÝ VÝRAZ? ZKRÁTKA, ZANECH… TÉ MOMENTÁLNÍ ČINNOSTI. JE VEČER, MĚL BYS UŽ SPÁT.“
„Tak ty mi chceš mluvit i do tohohle?!“
„ANO. ZKUS LÉPE VNÍMAT SVOJE TĚLO A UCÍTÍŠ JAK ŘÍKÁ, ŽE NA TO NENÍ NALADĚNÉ. KROMĚ TOHO, SÁM SIS STANOVIL URČITÝ REŽIM, PAMATUJEŠ?“
„Kristepane! Dobře, ok. Jdu spát.“
„DOVOLÁVAT SE KONKURENCE JE ZHOLA MARNÉ. JÁ JSEM TVŮJ BŮH A BYLO BY VHODNĚJŠÍ...“
„Chrr´ pšš, Chrr´ pšš…“

Diagnóza jako lék?

2009-01-30T09:17:00.000-08:00

Někdy lékař odmítne podezření na Aspergerův syndrom ověřovat, protože podle jeho názoru tato dg nic neřeší. Ve skutečnosti jen málokterá dg dokáže zlepšit kvalitu života pouhým svým zjištěním a přiznáním jako tato. Sama je pozoruhodně stabilizátorem, který přináší postiženému úlevu od výčitek, frustrací a neporozumění. Jedna dobrá maminka mi psala, jak moc změnila zjištěná diagnóza (AS) život jejímu synovi. Od doby, co ji má potvrzenou, zklidnil se a hladce absolvoval střední i vysokou školu. Takových případů jsou zřejmě desítky a dnes už i stovky.

Na druhé straně se nabízí otázka, zda není možné tento princip zneužít a nálepkou se osvobodit od zodpovědnosti za svůj život. Jsem nemocný, omluvte mě, nemohu za své chování. Tak mohou uvažovat někteří lékaři, když odmítají potvrdit domněnku dospělého klienta. Bojí se možná mj., zda si klient nenavykne na novou omluvenku jako na drogu a nebude ji užívat i tam, kde je v jeho silách jednat jako zdravý člověk.

Není však pravdou, že u každého klienta, tedy i těch pro diagnózu nepochybně kvalifikovaných, se musí počítat s tímto rizikem? Možnost, že si vytvoří získanou závislost na svém okolí je především u níže funkčních autíků mnohem vyšší a přece nikoho ani nenapadne jim diagnózu upírat, pokud splní kritéria.

U vysoce funkčních jedinců, především těch „příkladných vzorů?“, kteří se za cenu velkého sebeobětování stali ve společnosti „neviditelnými“, se mohou ze strany neuronormální majority uplatňovat pořekadla „podle sebe soudím tebe“ či „sytý hladovému nevěří“. Vždyť mu dohromady nic není, každý je nějaký, v každém je kousek autisty, výstřednost není nemoc, to jsou nejčastější reakce.

Existují hraniční případy, které jsou za současných kritérií klinicky nepodchytitelné. Takový případ není už potom věc dodržení kritérií, nýbrž odpovědnost za rozhodnutí, na kterou stranu se přiklonit, leží na lékaři. Co by snad mělo hrát roli v takových situacích? Tony Attwood v závěru příslušné kapitoly shrnuje, že „V takových (hraničních) případech jsou více než závažnost obrazu postižení důležitější okolnosti, za kterých se diagnóza stanovuje, očekávání klienta a kompenzační a podpůrné mechanismy, které má klient k dispozici (volná citace). Nejsou to však jindy rezervy ve znalostech a osobní výklad kritérií, co ovlivní pomyslný jazýček na vahách?

Proč je diagnóza tak moc důležitá? Možná proto, že pro lidi na spektru sama diagnóza funguje jako lék. Poznat svou správnou "stříšku" (asi nejen) pro mne znamená poznat svůj řád a tak dojít klidu. Očistit sám sebe od pociťované viny, neustálých výčitek, že jsem špatný člověk a možná získat špetku základní sebeúcty (nikoli falešné). Zbavit se hořkosti a pocitu vyloučení ze společnosti, přesvědčení, že nepatřím opravdu nikam.

Neuronormální lidé mají svůj okruh přátel, partnery a rodinu, schizofrenici mají své komunity a podpůrné organizace, kam jak jsem se přesvědčil rádi docházejí a družně spolu komunikují. A dospělí aspíci? Nejsou-li z Prahy, zůstávají sami ve své jinakosti. Potřebují více než kdo jiný jako doklad onen papír, který je snad v duchu jejich racionality zařadí mezi "své“. Může v nich nastolit pocit nebývalého, osvobozujícího zklidnění, Ne jako konečnou metu, po které máte splněno a můžete si dát pohov, nýbrž jako odrazový můstek vhodný k tomu, abyste dokázali vyvíjet další úsilí o zlepšení svého života.

Sútra hojení

2008-12-27T00:29:00.000-08:00

PO KAŽDÉM DNI PŘICHÁZÍ NOVÝ DEN

A NEVYŠLO LI SLUNCE

NEZAŠEL JEŠTĚ MĚSÍC

PO KAŽDÉM PROVINĚNÍ NÁSLEDUJE ODPUŠTĚNÍ

A NEPŘICHÁZÍ LI

NEUPLYNULO DOSTATEK ČASU

PO KAŽDÉM SMUTKU NÁSLEDUJE RADOST

A NECÍTÍŠ LI JI

NEHLEDAL JSI POMOC

PO KAŽDÉ PRÁZDNOTĚ NÁSLEDUJE NAPLNĚNÍ

A NENACHÁZÍŠ LI HO

NEVYPRÁZDNIL JSI NÁDOBU OD TOHO CO PŘEKÁŽÍ

PO KAŽDÉ BOLESTI NÁSLEDUJE ÚLEVA

A NEDOSTAVUJE LI SE

NEHLEDAL JSI JEJÍ PŘÍČINU V JINÉ DIMENZI ŽIVOTA NEŽ VZNIKLA

V DOBĚ JEJÍHO ZAČÁTKU

Představivost a pocity II.

2008-11-10T01:33:00.000-08:00

Pokud vás od malička neustále něco rozrušuje a druzí na to neberou ohled, připadáte si vláčeni dopředu čímsi, pro co nemáte vysvětlení. Zůstávají ve vás pocity z uplynulých okamžiků, zatímco už prožíváte úplně jinou situaci. Cítíte pak už jen ohromný zmatek. Jestliže není vaše osobnost geneticky naprogramována pro to, abyste jako způsob odreagování této frustrace zvolili agresi, mozek může zareagovat jinak a z přemíry podnětů začne některé pocity vytěsňovat. Nedovedete si už pocit pro příslušnou situaci podržet v paměti dostatečně dlouhou dobu. Jak se poté můžete efektivně rozhodovat?

V situacích, kdy působí stresové faktory – musíte toho rychle mnoho stíhat - máte pozornost zahlcenou a nemáte čas spojit si v představách všechny pocity se všemi úhly a fakty a správně zareagovat. Často se vám stává, že jste po bitvě generálem. Abyste se mohli správně zachovat a včas se rozhodovat, musíte si pocit spojený s představou rozhodovacího faktoru podržet v paměti po určitou dobu. Pocit lze do jisté míry nahradit logickým úsudkem tak, že se pozorujete jako nezávislá třetí osoba, ale je to velmi neefektivní. Nepodržíte-li si v paměti pocit napojený na konkrétní situaci a obsazení, nevyvodíte si důsledky, které z ní plynou pro vás a ostatní. Co je vám platná myšlenka, že „je dobré chodit ven“, když nemáte v paměti představu sebe sama na vycházce a stopu příjemného pocitu z ní nebo po ní.

Sám si často neumím představit co mi udělá dobře. Proto jsem před časem začal používat metodu zápisků pravidel po opakovaných pozorováních téhož. Mám nástěnku a na té je např. napsáno: „Procházka ti udělá dobře.“ Jo, to určitě, říkal jsem si opovržlivě, když jsem na ni hledíval zpočátku. Ale šel jsem to zkusit. Přišel jsem z procházky skutečně osvěžený a žasl, jak to že jsem to předtím nevěděl. Jenže poté přesunu pozornost k jiným věcem a tento pocit a zkušenost je zapomenuta. To se pravidelně opakuje. Nezměnil jsem to, jen obešel, vypomohl si oslím můstkem. Po nějaké době, delší než je tomu třeba u NT lidí, lze však tuto zkušenost tak posílit a uložit do dlouhodobé paměti, že nástěnku tolik nepotřebujete. Pokud si ovšem zkušenost připomínáte pravidelnými procházkami a nejste vystaven stresům, které ji opět upozadí.

I díky této neprovázanosti se lidé s autismem mohou méně snadno učit novým věcem a nejsou tolik schopni poučit se ze zkušeností. I proto je těžké přemluvit se ke změně činnosti. Např. chlapec hraje počítačovou hru a u té je mu dobře. Jak má poslechnout mámu, když po něm chce, abych si šel udělat úkol? Těch několik okamžiků, než se vědomí kompletně přeladí na neuronové obvody nové činnosti musí strávit v rozrušení, vytržen z pocitu příjemna ze starého známého a ještě neukotven v známém novém. Znovu a znovu si zvykáme a poznáváme už mnohokrát poznané, ale nepodržené v paměti. Vysvětlí-li však maminka chlapci věcně a logicky, proč je dobré si úkol udělat, poskytne mu potřebné zábradlí, kterého se může během nepříjemné změny chytit a snáze se na ni adaptovat.

Představivost I.

2008-11-10T01:22:00.000-08:00

Je opravdu možné říci, že autisté nemají žádnou představivost? Zdroje si občas protiřečí, když např. tvrdí, že lidé na spektru nejsou schopni imaginativní hry a pokud ano, tak jejich hra je rigidní. Na druhé straně se tvrdí, že mají vyvinutou obrazotvornost a rádi vymýšlejí příběhy.

Představovat si můžete minulé či budoucí situace z pohledu svého či druhých, sebe na místě druhých, obrazy prostředí, zvuky slov a vět, jejich strohý význam a adekvátnost kontextu; minulé či budoucí, vaše nebo cizí rozhodnutí v závislosti na vašich, motivy jednání vašeho či druhých, jak se vaše jednání odrazí v pocitech druhých a naopak, jak pocity vypadají na tváři, co znamená grimasa v kontextu situace, atd.

Pěkný zmatek, že? Věci však začnou dávat smysl, pokud připustíme, že ve světě představivosti může platit zákon sériového zpracovávání stejně jako u smyslů. Jednotlivé složky představivosti mohou být různě silné a navzájem silněji či slaběji provázané.

Člověk s PAS může mít velmi silně vyvinutou obrazovou představivost, ale schopnost představit si motiv jednání druhého může mít oslabenou vlivem toho, že je oslabena jeho schopnost přečíst najednou jednotlivé prvky tváře a spojit si je s kontextem situace nebo obsahem vyřčeného.

Lidská tvář poskytuje enormní množství informací a může být zahlcující pro někoho kdo má potíže se zpracováváním smyslových vjemů. Jako ostýchavý člověk na večírku se může dívat na kotníky nebo stranou, dokud se neosmělí, podobně lidé, kteří jsou přecitlivělí na smyslové počitky mohou potřebovat určitou dobu pro zahřátí, než se vám dokážou podívat do tváře. To neznamená, že se nemohou dívat do tváře vůbec, nebo neumí zpracovat rozpoložení druhého jinak. To jen může znamenat, že je pro ně stresující podívat se do tváře, pokud vás dostatečně neznají.

Mozek jedince s autismem má při smyslovém přesycení omezenou schopnost vykonávat paralelně více činností najednou. Pro takového člověka je obtížné, mnohem častěji však nemožné, najednou hledět do tváře (očí) a číst z ní emoce, vnímat informace z toku řeči, uvažovat o skrytých významech slov, uvažovat o dopadech těchto významů na jeho samého, o týchž dopadech na druhé, o společensky vhodné reakci na příchozí informaci, zformulování reakce do slov, vyslovení slov správným tónem.

Naopak lze očekávat, že znám-li člověka s kterým komunikuji (tj. umím si ho zařadit, vím co od něj čekat, probíhá–li hovor věcně a strukturovaně, nejste-li spolu v konfliktu, schopnost koordinovat všechny tyto činnosti se zlepší.

Jak je to tedy s tím nedostatkem představivosti? Je možné říci, že lidé na spektru mají v důsledku sériové funkčnosti oslabenou představivost nutnou pro rozhodování. Ale jako vždy se s tím nespokojím a ptám se dál. Co tvoří základ představivosti pro rozhodování? Informace a pocit, který z nich máte.

Někteří lidé na spektru mají potíže s čtením a porozuměním vlastním pocitům. Je to další činnost, na kterou se musejí zcela soustředit a v tu dobu ztrácejí kontakt s ostatními smyslovými vjemy. Naopak, ostatní vjemy mohou mít takovou intenzitu, že zcela přebijí schopnost číst pocity.

Pokračování příště

O savantech a pozornosti

2008-11-10T01:21:00.002-08:00

„Je fascinující, že musíte vyřadit část mozku, aby se projevily skryté dovednosti. Že mají (savanti, pozn.) mozku méně, ale dokáží více.“ Říká profesor Fitzgerald. Je to logické, pane profesore, poznamenávám k tomu cudně. To co mají savanti i autisté společné je totiž úzká trubka pozornosti. Okulárový tubus pozornosti, v kterém běhají neurony potřebné mj. pro tu kterou jejich speciální činnost a nechtějí být rušeny toky jiných procesů, které se u NT lidí proplétají v jednom hlavním proudu. (Často rušeny jsou, proč, o tom jinde). Z psychologické perspektivy se hovoří o izolovaných ostrůvcích inteligence, ale z neurobiologického pohledu jde spíše o potoky a říčky inteligence. Či kanály pro práci jednotlivých smyslů.
Ve své obrazotvornosti to vidím tak trochu jako dvě rozdílná řečiště.
U NT je to jediný tok veliké řeky, která má mnoho různě silných proudů, po kterém se dá právě plout. Cesta je dobrodružnější, tak nač si všímat maličkostí na břehu.
U AS jde o mnoho tenčích potoků, z nichž lze plout vždy jen po jednom, zato břehy každého z nich umožní spolehlivou jízdu. Cestou na svém potoku zachytíte více detailů. (Pokud ale zároveň chcete mít život dobrodružný, musíte loďku neustále přenášet mezi potoky.)
Někdy je jeden z potoků a jeho okolí tak klikatě zvláštní, že je kouzelnější než NT veletok. To je savantský potok.
Vaším vědomím je loďka. Vtip je v druhu lodě. Queen Mary s orchestrem, bazény a večírky po vašich potocích prostě nepopluje. Zato pevná jachta, kam se vejdou dva, tři lidi, počítač a hromada knížek určitě ano.
V případě savantů úzká pozornost nemůže pracovat, pokud se do jejího tubu snaží narvat víc témat než zvládne jeho záběr. Proto, chcete-li je kognitivně behaviorálně neurotypizovat, naučí se tito lidé vykonávat samostatně běžné věci denní potřeby, ale svou speciální schopnost ztrácejí. Něco za něco. Obyčejní aspíci, pokud se budou učit společnost s jejím diplomatickým fungováním, přestanou vnímat svět „totálně“ realisticky.

Méně je více

2008-11-10T01:21:00.001-08:00

Ačkoliv konzumní společnost orientovaná na výkon, úspěch a spotřebu nám vnucuje opak, na životě je nejlepší že se nejedná o žádný závod ani soutěž. Často pozoruji neautistické lidi, jakoby soutěžili ve sbírání zážitků. Neumí si představit víkend bez toho, aby nepoznali něco nového. Ale až zemřou, bude se jich někdo ptát na skóre?

Je normální, že mladý člověk na spektru se občas neubrání srovnávání sebe samotného se svými vrstevníky. Univerzální rady typu „žij si život po svém“ nemusíte chápat, protože přece chcete také mít svou lásku, přátele, materiální zajištění a úspěch ve své profesi. Nesrovnávejte se ale s nikým v podávání paralelních výkonů. Všechno má svůj čas. I když je těžké žít mezi NT teenagery, kteří s udivující samozřejmostí dosahují společenských úspěchů, věřte, že nejste odsouzeni k tomu, aby vás nikdo nechápal.

Teď napíšu něco zdánlivě krutého. Jsem toho názoru, že lidé s AS se rodí kvůli tomu, aby pracovali, nikoli aby si užívali. Není to tak hrozné jak to zní. Neznamená to, že nemáte nárok na zábavu. Jen si myslím, že ke stejným cílům pro vás vede jiná cesta. Dovedete se bavit jinak než plkáním o neužitečných věcech a máte jedinečné předpoklady cílevědomou prací dosáhnout uznání a tím toho, aby se o vás lidé zajímali a snažili se vás chápat. Je proto velmi důležité najít vhodný obor, kterému se budete v životě věnovat. Jeden mladík v mailové konferenci píše, že podle něho lidé s AS nejsou ani tak geniální a imunní vůči neúspěchům, ale hned tak se nevzdávají a trpělivě se dokážou vracet ke studiu svého zájmu. To je pravda. Nemusíte mít zrovna savantské schopnosti, stačí, když budete dělat něco co vás bude těšit a pokud možno, jednou vás to uživí.

Pro každého na této planetě se najdou celé skupiny vhodných protějšků a pro vás také. Ženy bývají rozdílné typy stejně jako muži, možná ještě víc. Vsadím se, že i blízko ve vašem okolí jsou takové holky, kterým nemusíte dokazovat oblbujícími fórky, jak oblíbení jste v partě, ale které mnohem víc zaujme, že něco dobře znáte a máte své životní cíle.

Mít samotný AS není žádné neštěstí. Pokud jste jinak zdraví, můžete s ním prožít zajímavý a spokojený život, i když seznamování a partnerství je specifické a má svá úskalí. Tyto překážky je možné naučit se překonávat a obcházet. Jak, to je téma na knihu. Mám ale zkušenost, že jinakost je pro některé lidi, kteří si třeba prožili své s jiným problémem, přitažlivá a takové lidi je dobré aktivně hledat.

Opakuji, není to soutěž, takže nečekejte hned výsledky. Např. sám jsem nedávno (po měsíčním rozmýšlení a odhodlávání) zkusil nabídnout občasnou výpomoc jedné paní na vozíku, která jak jsem si všiml, bydlí ve stejném domě. Odmítla, ale stejně z toho mám dobrý pocit, protože jsem něco udělal.

Abych to neprotahoval a držel se nadpisu. Být dynamičtí ve stylu NT normy něco stojí. Když to zrovna nejde, nedělejte si výčitky. Poznávejte sami sebe a všímejte si, co je dobré pro vás. Nepřežeňte to však a neuzavírejte se úplně před světem. Jde o to nalézt svou vlastní míru harmonie a pohodlí ve vztazích, ne v samotě.

Pervasivní vývojová vs. porucha osobnosti III.

2008-11-10T01:09:00.000-08:00

Jak jsem zmínil v jiném článku, vytvářejí se nové stereotypy. Např. v jednom z „posledních“ zjištění, že dívky jsou schopny kamuflážních mimikrů se už sexisticky nepočítá s tím, že by toho byl schopen nějaký chlapec. Soudím ale, že existuje i určitá skupina chlapců, která je kamufláže schopna rovněž (neznamená, že všichni z nich ji používají). Mnohé z nich by bylo možné najít právě u Aspergerova syndromu schizoidního typu. V tomto miniseriálu si kladu otázku, zda nebývá profil tohoto subtypu bezmyšlenkovitě extrahován z autistického spektra a ohýbán s cílem dostát přes půlstoletí starým kritériím, i za cenu vymýšlení nových rozdílů? Viz následující příklad.

Dg schizoidního os. vývoje oproti Aspergerům (dr. Krejčířová):
1. nemají poruchy myšlení
2. malý zájem o vztahy (mimo rodinu)- nízká soc. motivace
3. lhostejnost k soc. normám v tom smyslu, že je jim jedno, co si kdo myslí, chybí empatie
4. normální řeč, soc. porozumění i komunikační dovednosti
5. egocentrismus, přecitlivělost na některé věci
6. významná vazba na rodiče, ale špatný vztah k sourozencům
7. bohatý fantazijní život (introspektivní rezervovanost)
8. sklon k úzkým zájmům, ale méně než u AS, nejsou stereotypy
9. lepší prognóza
10. "já jim rozumím, ale oni nerozumějí mě“

Podotýkám, že paní dr. Krejčířovou vůbec neznám a výše uvedený soupis je převzat z internetu, včetně původních podtržení. Napadá mě k němu několik kritických postřehů.

Máme-li za kritérium „méně závažné“ poruchy (SP) větší míru schopností (nemají poruchy myšlení, mají normální řeč, soc. porozumění i komunikační dovednosti, širší zájmy a lepší prognózu) není trochu s podivem, že u těchto postižených převládá lhostejnost, nižší sociální motivace a menší zájem o vztahy? A pročpak by tedy lidé s papírově „těžší“ poruchou (pervasivní vývojovou) měli být více sociálně motivovaní?

Šíře zájmů je také kartou, z které se věští rozdíl mezi SP a AS. (U SP jsou zájmy prý širší než u AS) Opravdu je možné najít kvantitativní rozdíl, jaký popisuje paní doktorka, mezi kritériem SP "…málo činností skýtá potěšení (pokud vůbec)" a kritériem AS "…případně jeden nebo více zájmů vyznačující se netypickou intenzitou a precizně vymezenou povahou, avšak bez abnormalit v obsahu nebo předmětu zájmu…"? Mimochodem, existuje nějaký stanovený počet hodin, po který se musí svému zájmu dítě denně věnovat, aby byl dostatečně intenzivní? Bez legrace, obě kritéria mně zní jako negativní a pozitivní vymezení jednoho a téhož.
Variabilita a intenzita zájmů přece nemusí odrážet jen míru závažnosti poruchy, nýbrž i různorodost lidských osobností, povahového založení a technik zvládání stresu. Mohou pak nastávat a nastávají tragikomické situace, kdy diferenciace vašich zájmů ovlivní jak vážnou obdržíte diagnózu.

O jaký základ se opírá tvrzení určující jako obecné rozlišovací kritérium tak subjektivní prvek jako je významná vazba na rodiče, ale špatný vztah k sourozencům? Upírat bohatý fantazijní život lidem s Aspergerovým syndromem se mi též jeví jako silně krátkozraké a šablonovité. Domněnka o absenci fantazie je asi úzce příbuzná s nepravdivým předsudkem, že každý člověk s PAS je matematicky či technicky založen. Z nějakého záhadného důvodu nemohou být podle lékařů tito lidé umělecky tvůrčí.

Tvrzení, že lidé se SP nemívají poruchy myšlení nebudu kriticky komentovat. Myslím si, že poruchy myšlení úzce souvisejí se zpracováváním podnětů. Může existovat skupina, která v této oblasti problémy nemá a přesto bude na spektru; mnoho z těchto lidí budou mít jiné vrozené znaky. Také se může narušené myšlení projevovat jen za určitých okolností, mimo umělé klima ordinace. Poruchy myšlení je velmi rozsáhlý pojem, jsou typické pro schizofrenii i autismus.

Častými rozlišovacími prvky vývojové poruchy autistického spektra a poruchy osobnosti schizoidního typu bývají opozita „je mu jedno co si kdo o něm myslí“ x „není mu to jedno“ anebo „má zájem o vztahy, i když handicap mu brání“ x „nemá zájem o vztahy, protože handicap mu brání“, „je citlivý na kritiku“ x „není citlivý na kritiku“. Zamyslel se někdy někdo nad tím, že tyto přístupy se mohou v různých etapách života měnit, poněvadž je ovlivňuje široká škála okolností?

Uvedu osobní příklad. Sociální život byl prý pro mě v dětství a dospívání důležitější než mé zájmy, usoudila lékařka v neprospěch AS (pravda, mnoho energie jsem sice věnoval studiu imitace NT chování ve vztazích, ale nikdy jsem nezapomínal relaxovat při hudbě, svém tradičním zájmu. Nicméně, lidé s AS nejsou podle paní doktorky takové imitace schopni.). Avšak jiný lékař považoval tutéž mou vlastnost – chuť překonávat své limity v komunikaci – za plus hovořící pro AS, neboť „ti mají poruchu komunikace, avšak zajímají se o vztahy, na rozdíl od SP“. To také není správné zdůvodnění, ale dobře dokládá absurditu takového dvojpólového vidění.

Také introspektivní život a nadměrné zabývání se fantazií bývají staršími generacemi diagnostiků považovány za.znaky ukazující na SP místo AS, ale připomeneme-li si, že rozumová introspekce může být pro inteligentního aspíka metodou, jak se vyrovnat s narušeným myšlením a že zabývání se fantazijním světem bývá pro jiné aspiky únikem ze zmatků reality, jeví se věci opět trochu jinak.

Takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Zatímco některé prvky ze shora uvedených soukromých kritérií mohou být pro SP a AS společné (3, 5, 7, 10), jiné jsou osobnostními znaky, které by neměly být opozity vylučujícími AS (3, 2, 6). Další jsou spíše hypotetické předpoklady (8, 9), které se víc než co jiného zakládají na snaze najít rozdíl za každou cenu.

Co tímto vyzdvihováním a porovnáváním jednotlivých bodů chci říci? Skupina symptomů byla kdysi nazvána poruchou a pokud přidáme či ubereme několik málo z nich nebo jich pár učiníme závažnějšími, dostaneme úplně jinou poruchu. Toto přesouvání samo o sobě není špatné, děje-li se promyšleně s přihlédnutím k novým poznatkům.

Mám za to, že v našem případě byly mnoho let přehlíženy dva druhy obranné reakce na v zásadě shodné postižení - internalizace (SP) a externalizace (AS) - jako rozlišovací znaky poruch dvou údajně jiných kategorií. Svou roli jistě sehrálo, že práce Hanse Aspergera byla čtyřicet let zašantročená. Kdyby ne, už bychom nějaký čas věděli, že tyto zdánlivě dvě samostatné, různě silné větve (AS a SP) jsou souvětvím vyrůstajícím z jediného místa na kmeni lidské osobnosti.

Dokončení příště.

Autistické stereotypy

2008-11-02T23:59:00.001-08:00

I když se pomalu odpoutáváme od rainmanovského stereotypu, přetrvávají jiné a objevují se další. Slovo stereo značí pevný, strnulý a typos se překládá jako označení, značka. Lpění na zažitých stereotypech není vlastní jen lidem na spektru. Stereotyp může také vzniknout, když pozorování neautistického jednotlivce zamrzne do obecného přesvědčení. Něčí idea je mylně široce přijata jako fakt.
Zmiňme alespoň některé ze stereotypů. Lidé na spektru neumějí předstírat, říkají za všech okolností pravdu. Nemají představivost. Jsou dobří v matematice. Nerozumí metaforám. Nehrají na hudební nástroj kvůli špatné motorice. Hovoří bez zastavení o svém intenzivním zájmu.
Jsou-li tyto stereotypy vhodně odborně formulovány, tváří se jako nezpochybnitelná pravda. Např. četl jsem tuto černobílou hypotézu – „autismus je porucha komunikace s vnějším světem na rozdíl od poruch osobnosti, kdy člověk s touto komunikací potíže nemá; nýbrž člověk s poruchou osobnosti vidí, slyší a vnímá stejně jako nepostižený, rozdíl je ale v reakcích.“ Ptám se - máte-li nějak vrozeně narušenou komunikaci s vnějším světem, je možné se vůbec domnívat, že to neovlivní způsob, jak na tento svět reagujete?
Jak to bývá, vývoj neustrne a věci se mění. Zatímco dříve se mělo za to, že autismus se vyskytuje u chlapců desetkrát více než u dívek, nyní se pomalu připouští, že poměr může být vyrovnaný, protože dívky s PAS lépe samostatně zvládají umění kamufláže a učení se sociálním dovednostem pomocí kompenzačních strategií. Když se nad tím zamyslíme, všechny tyto stereotypy mohou mít něco společného - dívkám i chlapcům na spektru je někdy upírána osobitost.

Pervasivní vývojová vs. porucha osobnosti - II.

2008-10-14T01:18:00.000-07:00

Psychiatrická past

„Jelikož se vývojový model stále více otvírá psychiatrii, zdá se stále obtížnější jednoznačně rozlišit mezi poruchou autistického spektra a jinými kategoriemi jako jsou poruchy osobnosti, simplexní schizofrenie a katatonie. Občas diagnostická nálepka více než syndrom odráží odbornost diagnostika.“ (Tom Berney, 2004)

Než se Aspergerův syndrom objevil v 80. letech jako vysoce funkční forma autismu, v historii o něm nebylo mnoho zmínek. Původně objeven Hansem Aspergerem ve čtyřicátých letech minulého století, byl i v 90. letech nejasným pojmem. S blížícím se koncem dalšího desetiletí zůstává nadále nejisté, které děti náleží do této kategorie a které už ne.
Myslím si, že ještě dnes diagnóza někdy zůstává spíše otázkou vkusu než přesného pozorování. Existují různé definice a charakteristiky, které jsou používány s různými výklady. Obor se ještě ani nezačal orientovat v tom, jak vážnost a tvář autismu mohou ovlivnit souběžně se vyskytující poruchy osobnosti. Zatím platí, že člověk je buď autistický nebo má poruchu osobnosti.
V roce 1980 Lorna Wing poprvé použila termín pervazivní vývojová porucha, který se jí zdál užitečnější pro děti, které podle ní trpěli Aspergerovým syndromem a tento termín byl odbornou obcí široce akceptován.
Má-li ale odlišit pervasivní vývojovou poruchu na horní hranici autistického spektra od poruchy osobnosti příbuzné typologie, dostává se současný psychiatr do kleští. To lze dobře dokladovat na srovnání dvou klasifikačních pojmů: Aspergerův syndrom a Schizoidní porucha osobnosti.

AS vs. Schizoidní porucha osobnosti

Jak je charakterizována schizoidní porucha osobnosti:

ـ Málo činností, pokud vůbec nějaké, skýtá potěšení
ـ Emoční chlad, odstup nebo oploštělá efektivita
ـ Omezená schopnostvyjadřovat vřelé, něžné city nebo zlobu vůči jiným lidem
ـ Zjevná lhostejnost ke chvále a kritice
ـ Malý zájem o sexuální zážitky s jinou osobou
ـ Téměř neměnná přednost samotářským činnostem
ـ Nadměrné zaměstnávání se fantazií a introspekcí
ـ Nedostatek blízkých přátel nebo důvěrných vztahů (nebo jenom jeden) a nedostatek touhy po takových vztazích
ـ Výrazná necitlivost pro převládající společenské normy a konvence.

Jak byl doposud vnímán vztah schizoidní poruchy a AS? Dostupná literatura uvádí, že mnoho případů SPO splňuje kritéria pro AS. Všechna kritéria pro SPO jsou také přítomna u Aspergerova syndromu a Wolfová (1998) potvrzuje, že Aspergerův syndrom a schizoidní/schizotypní porucha jsou zaměnitelné termíny, které označují přibližně stejnou skupinu dětí. Wolffová zašla tak daleko, že navrhuje termín Schizoid/Asperger Disorder, čímž zdůrazňuje úzkou příbuznost SPO a AS. Nedávné studie ukazují, že schizoidní a schizotypní porucha osobnosti jsou v podstatě od sebe nerozlišitelné. Studie Wolffové dokumentuje úzký vztah schizoidní poruchy osobnosti a AS a naznačuje, že psychopatologie schizotypní osobnosti také pravděpodobně koreluje s psychopatologií AS. Tento názor částečně podporuje DSM-IV-TR, když uznává, že přítomnost vysoce funkčního AS znemožňuje nejen diagnózu schizoidní poruchy, ale také schizotypní poruchy osobnosti.

Tony Attwood ve své knize Complete Guide To Asperger´s Syndrome (2006) píše:
„Když je potvrzen nový syndrom, hledá se v mezinárodní klinické literatuře, zda jiný autor popsal stejný způsobilostní profil. Dnes víme, že to byla pravděpodobně ruská vědkyně Eva Sucharevová, která poprvé uveřejnila popis dětí, o kterých bychom dnes řekli, že mají Aspergerův syndrom. (Sucharewa 1926, Sucharewa and Wolf 1996). Popis Sucharewové vešel ve známost jako schizoidní porucha osobnosti. Sula Wolff dále přezkoumala naše poznatky o SPO a poukázala na to, že SPO se úzce podobá znakům Aspergerova syndromu.“

Také D. Tantam si už v roce 1988 nechává zadní vrátka otevřena, když připouští, že „…tato studie nevylučuje možnost, že schizoidní porucha je na spektru s Aspergerovým syndromem….“

Občas se tvrdí, že sociální obtíže u AS jsou závažnější a mají dřívější nástup. Pro toto tvrzení však chybí relevantní studie. Attwood ve své poslední knize hovoří o tom, že diagnózu lze s dostatečnou jistotou stanovit teprve po pátém roce věku, nikoli dříve.

Sám jsem toho názoru, že doba nástupu bývá samoúčelným rozlišovacím hlediskem, které se zakládá hlavně na míře potíží, jakou postižené dítě způsobuje svému okolí, event. na jiných snadno pozorovatelných znacích obvyklých i u dětského autismu, ale toto kritérium už samo o sobě není dostatečně senzitivní ke všem případům. Opomíjí totiž osobnostní rozdíly mající vliv na způsoby, jakými člověk reaguje na postižení, ale také kamuflážní strategie, které postižení používají ke kompenzaci svých potíží. Mám tím na mysli vědomé, ale i podvědomé metody, kterými se může již dětský mozek chránit před přetížením zvenčí.

Argument doby nástupu ještě více pozbývá smyslu, pokud si uvědomíme, že současná diagnostická kritéria MKN-10 (ICD-10) zahrnují schizoidní poruchu v dětství pod Aspergerův syndrom. Pokud je tedy u dítěte zjištěna schizoidní porucha v dětství, má s pravděpodobností hraničící s jistotou Aspergerův syndrom..

Mnoho lékařů v tom nemá zcela jasno a tvrdí, že mezi těmito pojmy (AS a SPO) existují rozdíly, aniž by se shodli v čem. Někteří si dokonce vymýšlejí vlastní s tím, že tyto rozdíly „pozorují“. Není to však tak, že svým pozorováním ve své nejistotě předem ovlivňují výsledek, neboť jejich podvědomé přání je otcem myšlenky? V dalším pokračování tohoto článku si dovolím osvětlit, jak takové matení pojmů může vypadat.

Pervasivní vývojová vs. porucha osobnosti - I.

2008-10-14T01:14:00.000-07:00

Osobnostní znaky jsou normální. Když jsou lidé vystaveni zátěži, tyto znaky se někdy zvýrazní tak extrémně, že je možné je nazvat poruchou osobnosti. Má se prý za to, že porucha osobnosti se obvykle objevuje v pozdním dětství nebo adolescenci a pokračuje v projevech do dospělosti. Považuje se prý proto za nevhodné poruchu osobnosti diagnostikovat před věkem 16 nebo 17 let. Z hlediska etiologie vznik poruchy ovlivňují genetické predispozice a okolní prostředí. U poruch osobnosti se však genetické predispozice opomíjí, někdy spíše z nemožnosti určit přesné příčiny.

Na druhé straně se také někdy zapomíná a má se zato, že je-li porucha vývojová, nedá se s ní nic dělat a vliv prostředí je zanedbatelný. Je to tím, že autismus je někdy chápán jako jednolité postižení, pevná struktura, která se promítá univerzálně do každého postiženého člověka. Diagnostici a terapeuti mohou mít problém přes stromy vidět les. Přes kritéria pro diagnostiku autismu nevidí osobnost postiženého.

Výzkumy naznačují, že neexistuje jediná příčina autismu, ale spíše několik příčin působících kumulativně, a více cest vedoucí ke vzniku poruchy. Je prokázaný podíl genetických komponentů a genetické náchylnosti, ale tato náchylnost může učinit člověka vnímavějšího k dalším rizikovým faktorům - vlivům prostředí.

Jen proto, že něco je genetické neznamená, že by se tento genetický vliv nemusel projevit méně výrazněji za jedněch okolností než za jiných. Je možné, že jeden genetický vliv méně poškodí komunikační funkce mozku, pokud se mu přizpůsobí vlivy prostředí a naopak. Je dokázáno, že malé děti s autismem se mohou lišit ve svém fungování doma nebo ve škole, nebo se mohou chovat lépe či hůře podle toho, který z rodičů je zrovna v jeho přítomnosti.

Mohou existovat nové skupiny autíků, příčinou jejichž postižení jsou valnou měrou vlivy okolí. Ale jistě by se u nich nalezly i genetické vazby. A co hledáme, když mluvíme o genetice? Mluvíme o zdravotních problémech postihujících zpracovávání informací? Nebo o poruchách nálady, obsedantně kompulzivních a úzkostech, které se dohromady tváří jako autismus? Mluvíme o zděděných znacích osobnosti, které jsou stále více nekompatibilní se společností, která oslavuje sebevědomé, konformující, soutěživé, společenské lidi jako jedinou požadovanou normu?

Volně podle zahraničních materiálů

Případ krávy M.R.

2008-10-14T01:09:00.000-07:00

Potřebuju se vyvztekat. Tohle ve mně je už ¾ roku a nejde to ven. Napsal jsem o tom jednomu fajn člověku, ona mi napsala názor a stejně mi to nepomohlo. Takže jsem si pustil skvělý Anthrax s Joey Belladonnou a jdu psát.

Za prvý bych chtěl vzkázat: kašlete na předstírání pomocí kamufláže. Nemá cenu chovat se slušně, ledaže vám o něco jde. Být slušný z čirý ohleduplnosti a doufat, že se vám to vrátí v upřímnosti z druhý strany je blbost. Já v to doufal, jenže lidi z různých motivů prostě nejsou upřímný.

Kráva M.R. Ta tlustá blbá kráva. Sobecká kráva. Bála se o svou pověst? Dodneška nevím. Možná ne. Možná mě to chtěla usnadnit. Jenže mě tím potopila. Každej den si na ni vzpomenu, je to jako otrava krve.

Začal jsem k ní chodit o loňským podzimu kvůli tomu, že jsem chtěl mít posudek psychiatra k žádosti o ID. Zároveň jsem si chtěl znovu potvrdit moje domněnky. Místo předpokládaný věcný diskuse začala válka nervů. Nevěděl jsem s ní většinou, na čem jsem.
Zvolil jsem teda strategii – psal jsem jí fakt upřímný dopisy a dopodrobna vypisoval v čem jsem aspíkovsky narušený, uváděl příklady selhávání. Možná to vypadalo až jako bolestínství. Určitě se do toho promítaly literární sklony, ale držel jsem se striktně faktů způsobem, jak jsem je tehdy dokázal vidět.

Byl jsem zaujat tématem – můj mozek pronikal do hloubi, protože jsem si stanovil za cíl získat klid v duši tímto způsobem. Byl to oprávněný způsob – ovšem tento způsob nefungoval u rezervované povahy druhu R.
V něčem jsem uměle nefiltroval co se smí či nesmí, v jiném však stále ano. Dovolil jsem si cítit se upřímně, jenže ale zase ne ve všem, vystříhal jsem se totiž za každou cenu vzteku. A snad právě proto jsem mohl působit křehotince až plačtivě. A tato moje citovost byla vzata jako protiargument. Aspíci nejsou prý tak citliví! Myslela si kráva, že - chudinka citlivka - to je má celá osobnost. Ha, ha, akorát jsem na záměrnou slušnost dojel. Kdybych nefiltroval vztek a udělal jí tam rodeo, bylo by možná hotovo.

Náš spor byl schizoidní porucha osobnosti vs. aspergerův syndrom. Říkala, že si myslí, že se s tím moc ztotožňuji. Kráva, viděla pár střípků a myslela si, že vidí celou skládačku. Problém byl, že uvažovala ve svých kolonkách. Odmítala pohlédnout za ně a vidět jasné souvislosti. Nejen že byla mizerná psycholožka, ale sama trpěla určitým druhem tunelového myšlení.

Já se snažil používat jí známé prostředky, aby mě pochopila, tj. poukazovat na to jak tyto symptomy dohromady tvoří celek a svoje zážitky připodobňoval k tomu, co ona zná a chápe nebo co jsem si myslel, že už chápe. Mluvil jsem v psychologických teoriích, ne o životu z osobního úhlu, neboť jejich pomocí dokážu porozumět okolí. Problém byl, že ona mi téměř nevyšla vstříc a jen málo sdělovala své myšlenkové pochody. Bylo téměř nemožné i zpětně odhadovat co si myslí. Většinou mlžila a já si to vykládal, jako že mi nevěří. Nebo že mě nechápe či nechce chápat. Byl jsem zmatený a s každou návštěvou má nervozita neslábla, rostla.
Byl jsem nervózní, soustředěný jen na ni a na úkol VYSVĚTLIT JÍ TO. Připadalo mi, že mé argumenty mají smysl, jenže ona jako by je skoro nebrala v úvahu. Možná se cítila dotčená. Nechápal jsem to. Byl jsem ve stavu vnímání ona/ne-já. Na sebe jsem vůbec nemohl myslet, protože veškerou pozornost zabral úkol.

Jednou, mohlo jít o předpředposlední sezení, poznamenala něco jako: „…no asi bych s tím i souhlasila (rozuměj s dg AS), ale já to do zprávy nemůžu jednoznačně napsat, protože posudková komise v XY (rozuměj v mým Vidlákově) by k Vašemu (rozuměj složitému) případu mohli mít výhrady a vyžádat si nový posudek...“
Bohužel tuhle větu jen tak potichu poznamenala, jakoby jí spíš ujela a mně se neuložila jako něco zásadního. Ani nyní ji tak nevnímám. Myslím, že jsem jako pokejval hlavou a řekl jojo, ale možná jsem ji nevyhodnotil správně. Později mi to přišlo jako zbabělé rozhodnutí, protože musela vědět, jak mi na správné diagnóze záleží. Do té doby jsem z ní totiž měl dojem, že mě začíná chápat a poté jsem jí najednou přestal stíhat sledovat. Ve světle a tmě nepochopitelných jejích protimluvů jsem tuhle její malou poznámku vypustil z hlavy a vzpomněl si na ni až za dlouho doma.

Následně teda pro mě nepochopitelně skončily její dřívější byť jen záblesky otevřenosti, zatvrdila se a mluvila úplně jinak. Chtěl jsem s ní diskutovat, ale připadalo mi, že mě už má plné zuby. „Tohle už nechte na nás.“ „Neberte mě tolik za slovo.“ „Já si nevzpomínám.“ A furt ten PŘÍŠERNĚ matoucí úsměv.

Vyžádala si předtím posudek nezávislé psycholožky. Štvalo mě to a bál jsem se nějaký další krávy, tak oponuju, že ta psycholožka nejspíš o AS nic neví. Ona, to nevadí, to zrovna ani nepotřebujem, mě jde o profil osobnosti. Tak ok, budiž. Jenže pak na poslední návštěvě s tím neváhala šermovat jako s protiargumentem: „Ale já mám pravdu, protože mám tenhle a tenhle posudek.“

I na poslední návštěvě zůstalo mou prioritou chovat se slušně, myslel jsem si pořád naivně, že i ona se bude chovat otevřeně a slušně. Jenže to jsem si naběhl. Vždyť ona se všechna sezení jen usmívala a já často přemýšlel, jestli se mi vysmívá nebo se směje něčemu co říkám, i když jsem celou dobu mluvil o vážných věcech! Několikrát jsem proto už v rozčílení plácl rozporuplnost (např. „nejde mi o pravdu ale o klid v duši, pravdu se nikdy nedozvím“, „myslím, že mi nevěříte“, „závěry dělám zásadně v klidu“) a snažil se zpracovávat. Slova, která jsem v těch okamžicích říkal neměla nic společnýho s tím, na co jsem v tu chvíli myslel či spíše nemyslel – jen jsem lovil z paměti alespoň trochu související věty, abych něco řekl. A snažil se držet strnulou kamufláž slušnosti. Ale jednokanál byl ucpaný a s každou novou informací se zauzlení násobilo a fronta se prodlužovala. Byl jsem rozrušený a polovinu času úplně zmatený, nevnímal slova, nedocházel mi jejich význam. Opakoval jsem si je v duchu, abych jim porozuměl a pospojoval si souvislosti.

Ukazovala mi vyplněný dotazník ADI-R, já si to nahlas četl a nechápal význam jediného slova. Slova a věty měly úplně prázdný obsah. Neměl jsem přístup ven ani dovnitř, ani k sobě, k reakcím, bylo to šílený, zoufalý. Ona nic nepoznala, poněvadž sem se vší silou snažil nedat to najevo. Někdy uprostřed toho maglajzu mi důvěrně sdělila: „…podle MÉHO NÁZORU MÁTE NÍZKOU TOLERANCI K FRUSTRACI.“
Nepobral jsem to už. Neměl jsem v hlavě jedinou souvislou myšlenku, ani jediný zřetelný pocit. Zůstaly jen vědomě našprtané modely slušného chování. Odpojený od sebe a s prioritou chovat se zdvořile jsem nedokázal ventilovat tak, jak by mi pomohlo – rozčilením, výbuchem zlosti.
A pak mi říkala, že už budeme muset končit. Já byl jako v transu, vím jen, že to říkala několikrát, Až na odchodu mezi dveřmi mně do mozku naskočily slova „NÍZKÁ TOLERANCE K FRUSTRACI“ …v tu chvíli mi to na okamžik sepnulo a říkám jí nasraně: “Jak jste k tomu došla? To jako že hovno vydržím?“
Ale ona jen furt „Dominiku, musíme končit“, tak jsem jako robot v transu odešel.

Potkal jsem v životě celou řadu doktorů a přes všechny krkolomné životní obraty k žádnému necítím zášť. Pár z nich si vážím. Z paní R. jsem ale dodnes zmatený a její chování se mi jeví jako nepochopitelné. Dokážu analyzovat různé možnosti, ale děsím se toho, co mi z té složité kombinace vychází.

Napadá mi, že se „nízkou tolerancí k frustraci“ mstila za to, že jsem ji nazval zbabělcem. Musela přece vědět, že aspíci mají obecně nízkou toleranci k frustraci - když použiju tenhle slovní paskvil - proto toto nemohl být její odborný závěr, až takhle blbá nemůže být. Existuje možnost, že šlo o projev její nezvládnuté emoce. Ale mému hyperlogickému mozku tahle okrajová domněnka nestačí a protože jiné vysvětlení nemá, vzal její názor vážně a doslova.

Získal jsem dojem, že paní M.R. je špatný člověk a odborník, který nerozumí oblasti PAS. Nemohu se smířit s tím, že by takhle mohl jednat lékař, mě to pořád mate. Způsobila, že se teď denně obviňuju za svou nízkou toleranci k frustraci, sebrala mi podporu a řád správné diagnózy.

Reedit 27.12.: Upravuju konec příspěvku s tím, že M.R. její kiksy odpouštím, i když na ně nezapomínám.

Přesycení vjemy v praxi

2008-09-28T11:03:00.000-07:00

Běžná událost z mého společenského života. Přinutil jsem se jít na návštěvu k příbuzným, kde jsem léta nebyl i proto, že jsem žil jinde. Mám je rád, jsou hodní. Sedím u nich pod pergolou na jejich krásný zahradě v šesti lidech a třech psech, oni mluví a já už téměř od počátku nevím o čem. Střelhbitě mluví a odpovídají, střídají se po pořádku a smějí se a já nevím čemu. Někdy slyším útržky, ale nestíhám reagovat. Přelaďovat pozornost. Veškerou energii věnuji tomu, abych se nezhroutil a tvář nevypadala vyděšeně.

Co si dáte, mám tu minerálku a pivo?, ptá se zpočátku strejda. Já bych si dal kafe, odpovídám a dodávám, snad si nevyskakuju. Co by sis vyskakoval, co blázníš? Diví se teta. Tak to asi bylo v pořádku, i když mi ho nenabízeli.

Magda, Leoš, Linda. Rozebírají Jitku, a já nejsem s to vymyslet vhodnou reakci. O čem se smí mluvit, když je mrtvá? Znal jsem ji spíš jako dítě, později málo, ale i tak jsem poznal, že byla strašně moc hodná a milá. Ale to už mluví o něčem jiným.

Zpočátku se probírá, kolik stál Lindy byt, kterej opravujou, kdo kam na dovolenou. I když si nestíhám nic myslet, tehdy ještě zhruba registruju tok řeči.

Bratr umí vyprávět. Zachraňuje mě. Všichni jsou úspěšní. Já ne, tak nemám o čem mluvit a mlčím. Popisuje se, jak v rozdělaným bytě vytopili sousedy, Linda byla zpívat, Mireček přijede a odjede… Informace se valí a valí a mozek nestíhá zpracovávat. Vynechává celý věty.

Já dělám jenom bramborový knedlíky, oni kynutý… píp píp píp. Už jste viděli, jak Ozzík umí zpívat?, říká Linda. Ožívám, to mě zajímá. Linda zdvihne psíka, přivine svou hlavu něžně k jeho a zazpívá pár tónů. Malý buldoček začne afektovaně vřískat jako opice. Spontánně se směju, to bylo legrační. Pak znovu úzkost, co přijde. Boxer s buldočkem se perou o klacík, díky Petrovi se probírají motorky. Bože, bože, bože, mám chuť utéct, nemůžu být ve skupině, panikařím, ale oni jsou tak hodní, já nemůžu vypravit slovo, mám chuť křičet, ale hrdlo je stažený úzkostí, která se nemá jak projevit. Nestíhám poslouchat co říkají a dívat se zároveň, natož vymýšlet reakci, vnímám jen různé smyslové útržky bez kontextu, tu zvukový, tu pocitový, tu zrakový nesouvislý sekvence. Úsměv Lindy, oči psíka, „já jsem se plazil tím uzávěrem vody“, teplo psíka, jak se otírá o mou nohu, tvář strejdy, „má tu pneumatiku nějakou sjetou“, chlebíčky na talíři, „to musím říct Jurovi, škoda, že tu není“, moje úzkost, o čem se to proboha baví?, dva psi honí ocasy, „vem si limonádu“, Mireček nese koláč, „ to je šéfkuchař“, je blízko, teď bych mohl předat čokoládu, „a víte že Linda jede do Itálie?“, „a Mireček s dětským domovem taky“, nevím co přijde příště, vzdávám se to odhadovat a snažit se vymyslet reakci, protože všechnu energii stojí udržet křečovitý úsměv, „ona toho bude litovat, myslím si“, „termín pro omítku“, nerozumím…píp píp píp… úzkost, neuvěřitelný zahlcení, čemu se smějou?, zelená tráva, ubrus na stole, „pojď se svézt strejdo“, krbové sirky, hrozný tlak na plicích, „Mireček se skamarádil se Simonem, ještě spí“, má obrazová vzpomínka na Jitky pomník, oči Lindy, věta tety, Petr kývá hlavou, já napínám svaly, Leoš se směje, „včera jsem byla zpívat s Dolejšákama“, moje chlupatý lejtka, „A kdepa to tam je?“ „U té chalupy. Víte jak bydlí tamti? Tady se to bere podle chalup.“ Nemluvil jsem už dlouho, křeč a tenze, zamrznutí, kolem létají slova a emoce, vše mají sladěný, nepobírám, co k čemu patří, radši sleduju zvířata, těm rozumím. Řeč je někde v dálce, kam nakukuju odspodu, už jen dávám pozor, kdyby se zaměřili na mě, nechci být mimo!, tak o čem se teď baví? „Kikinu si vzal Míra.“ Kdo je Kikina? Čí je to pes? Už jsem to jméno někde slyšel, ale už jsou u něčeho jinýho, „mě se líbí naháči“, „mě se zas líbí kapotovaný“, kocour Simon tam u domu, chtěl bych si ho pohladit, ale sedím úplně paralyzovanej, „ten zvuk dělá motor do vé“, vzhůru stoupající bublinky v limonádě, „ten dům prodávat nebudu“, všechno má stejnou důležitost, obrovskou a nulovou, nevím čeho si všímat a čeho ne, je to čirá hrůza …

Později doma v pokoji o samotě mi hlava běsní. Mám klasickej „dojezd“. Ve víru neurčitýho tlaku v hlavě si nahlas tenkým skleněným hláskem mumlám nesmysly: “Nemám hlad“… co mám dělat? …chci bejt sám“….“ne, děkuji“…“musím už jít“ … „nechte mě“… „už nemůžu!… „točí se mi hlava“… „nemůžu tam přijet“… „děkuji, jste fajn“.., „já nevím“…“chtějí mě normalizovat“…promiňte…“já za to nemůžu“…“kde mám bílý tričko“…“měl jsem hodně koláčů…koláčů jsem měl hodně…moc koláčů…samý koláče…žádný chlebíčky…ty byly s rostlinným máslem…to já nejím … radši koláče …hodně moc koláčů… Můžu si zavřít prosím vás. Já si potřebuju zavřít…zavřít si potřevuji…,můžu? Já si potřebuju zavřít… Zavřu si, už je zavřeno…“ Nasazuju si sluchátka, kabel je asi nalomený … „Ne ne teď nepřestávej…musíš hrát…musíš pokračovat v hraní, potřebuju abys hrál…tak hraj… hraješ, dobře, už hraješ… zas hraje… „oni mi nevěří…“ „…Ta můra mi nevěří. Nevěřila mi…“

Známá hudba mě nakonec pomalu uklidní.

Jména byla změněna.

Sériové vs. paralelní fungování mozku

2008-09-28T10:53:00.000-07:00

Znáte ten pocit když vás ze spánku vytrhne zazvonění mobilu, ještě napůl ve snu hovor přijmete, v polospánku posloucháte slova a protože to je důležitý hovor, burcujete mozek, aby se probral a začal fungovat? Těch pár vteřin, kdy slova v telefonu vnímáte z dálky a nevíte zřetelně, co po vás chtějí? Představte si, že se tak cítíte drtivou většinu času, během kterého jste nuceni komunikovat s lidmi.

Komunikace lidí na spektru, která někdy vypadá jako nepochopitelné reakce, zkraty a narušené vnímání, není chaotická. Při zkoumání práce smyslových kanálů můžeme zjistit, že jejich myšlení a chování má svou logiku.

Jedním z charakteristických znaků mozku člověka na spektru je zvláštní způsob práce, pro který se používá termín monotracking nebo monoprocessing, nejnověji monotropismus.

Jak se monotracking, který bývá z neurotypického pohledu a v trochu jiném, užším významu označován jako oslabená centrální koherence, liší od obvyklého způsobu zpracovávání informací? Většina neautistických lidí používá své smysly souběžně. Když něco slyší, jsou si zároveň vědomi toho co vidí, co cítí emočně a fyzicky a jsou schopni to zároveň vnitřně vyhodnocovat ze svého pohledu i pohledu jiných. Jsou schopni současně přijímat a zpracovat informace z několika různých smyslových kanálů a také na ně verbálně a neverbálně reagovat. Tato schopnost paralelního zpracovávání je na návazné úrovni zároveň vyhodnocovacím filtrem, který jim dovoluje posuzovat informace ku jejich prospěchu (leckdy i neprospěchu) a chovat se typicky neautisticky koherentně.

Asi jen lidé na spektru vědí, jak se cítí počítač při přetížení. Při soustředění se na to o čem se mluví je pro ně např. nesnadné zároveň si vyložit správně výraz tváře nebo řeč těla toho druhého. Jestliže vnímají podněty bez schopnosti je paralelně zpracovat a se zpracováním paralelně vyhodnotit podle důležitosti, mohou je vnímat všechny stejně a pozornost se jim tříští na rovné díly, aniž by některá část byla z osobního pohledu významnější.

Neumějí vjemy řadit podle významu a prospěchu, protože pozornost teprve věnují zpracovávání – na vyhodnocování nezbývá kapacita. Avšak bližším seznámením se s prostředím nebo osobou lze snížit počet zpracovávaných vjemů a uvolnit potřebnou mozkovou kapacitu, čímž mohou redukovat vzniklý stres a zlepšit svou schopnost rozhodování.

Co z toho plyne? Lidé na spektru jsou schopni se pořádně naladit víceméně jen na jeden kanál. Přichází-li ale vjemy skrze více kanálů současně, jsou si někdy vědomi, který by pro ně měl být ten nejdůležitější, jenže nejsou schopni ho naladit a ostatní mohou vnímat jako nevhodně zesílené. Tehdy se říká, že jsou na ně hypersenzitivní.

Nemají-li paralelní zpracovatelsko-vyhodnocovací filtr, mají za to něco jiného. Díky absenci tohoto filtru jim není informace předkládána předem ohodnocena – nezapojují do tohoto procesu zároveň např. emoce a tak je nepromítají do svého úsudku. (Neplést sem typické nekontrolované výbuchy vzteku, které souvisejí s odreagováním přetížení.) Díky tomu mají hlubší fokus pozornosti a mohou některé věci vidět z jiné, leckdy zajímavější perspektivy než lidé, kteří mají onen zpracovatelsko-hodnotící filtr silněji aktivní. Kde se nachází ten filtr? Myslím, že podstatná jeho část je uložena v podvědomí.

Je stále otázkou, zda máme monočinný způsob zpracovávání informací považovat za nevědomé přizpůsobení se autismu (smyslovým přetížením) nebo za jeho neurobiologický rys, každopádně tento aspekt je jedním nejvýraznějších, který mají lidé na spektru společný. Tak či onak lze usuzovat, že půjde o jeden z vrozených znaků autismu.

Místo úvodu

2008-09-21T08:40:00.000-07:00

Tak jste objevili svět autismu nebo Aspergerova syndromu a možná máte pocit, že vás cosi z něho týká. Může vám být, jako byste našli náplast na svoje staré rány. Přívětivé označení, které pojmenovává vaše komunikační problémy a dává bezejmennému nepříteli konkrétnější obrysy. Stačí nechat si potvrdit diagnózu a můžete být spokojeni. Nedělá z vás psychiatricky narušeného a poskytuje zadostiučinění za celoživotní pocit nekompatibility.

Je však nálepka autismus přesně to co potřebujete? Kde je návod k použití, jak s ním žít? V internetové diskusi se jedna maminka zamýšlí, zda Aspergerův syndrom u jejího syna není pouhou zvláštností, která má mnoho zajímavých předností, zatímco druhá si zoufá, že její syn působí jako předčasně mentálně zestárlý člověk, který se o sebe nedokáže postarat. S diagnózou je přesto každý stejný autík jako jiný, jako kdyby autismus byl vždycky ten samý, když se jmenuje stejně. Jako kdyby byl jeden druh ovoce, například jablko. Jenže postupně můžete zjistit, že někdo má trochu jiné problémy než vy. Že jeho jablko je z úplně jiné odrůdy nebo že má k němu navíc ještě mrkev. Potíže různých lidí opravdu připomínají spíš míchaný salát než jednodruhové ovoce.

Je dosavadní dělení podle funkčnosti, tj. autismus nízko funkční, středně funkční, Aspergerův syndrom, tím jediným možným? Kdy je člověk středně funkční a kdy už vysoce funkční? Řekněme si, že hlavním kritériem pro funkčnost je míra schopností. A že schopnosti jsou definovány jako normální IQ, schopnost společensky komunikovat, prokazatelná dovednost číst a počítat, relativní schopnost ovládat své chování. Řekněme, že ten kdo splňuje tyto požadavky má Aspergerův syndrom a kdo nikoli, je autistický. Ale počkejte, A. si povídá jen o fotbalových kartičkách a samolepkách. B. se chová vzorně podle toho, co se našprtal na skupinách společenského chování, ale neumí spontánně odvyprávět, jak se dnes měl. C. je schopen hovořit, ale nedokáže zároveň zpracovávat reakce jiné osoby, nebo může poslouchat a chápat, ale nedokáže zároveň zpracovávat žádné osobní myšlenky nebo pocity.

Při bližším zkoumání zjistíte, že autismus lze vidět i jinak než v rovině těžký-lehký. Méně jako jednodruhový pokrm a více jako salát různých základních podsyndromů. Problémy se zpracováváním informací mohou být mrkev. Věci smyslového vnímání jsou jablko. Věci vlivů prostředí hrušky. Socioemoční věci grap, věci verbální komunikace cibule, úzkosti papriky, poruchy nálady fíky, obsedantně-kompulzivní porucha datle, záležitosti osobnosti a identity olivy atd.

Někdo objeví ve svém salátu jen hrušky, jablko a grap, zatímco v knihách se píše ještě o cibuli, fíkách a banánu. Jiný u sebe najde hrušku a červené zelí, ale „správně“ by měl mít zelí bílé. Další má v salátu vše zdánlivě ok, ale uvnitř našel navíc mrkev. Někdo má dva druhy jablek. Ještě jiný má na první pohled svůj salát podle kritérií, ale při bližším zkoumání zjistí, že jeho ovoce úplně jinak voní. Salát dalšího se může lišit množstvím ingrediencí. Nebo můžete naleznout ve směsi kousky kuřecího masa, o kterém už není v kritériích ani slovo.

Jak je to vlastně tedy s těmi nálepkami? Na konci můžeme shledat, že autismus, Aspergerův syndrom, pervasivní vývojová porucha, porucha osobnosti, ADHD jsou umělé konstrukty utvořené na základě vnějších pozorování. Existují, ale nikoli jako jednodruhové pokrmy, nýbrž jako rozmanité míchané saláty. Každý z nás ho má namíchán jinak. Pokud bychom věděli, co je uvnitř, bylo by to jako bychom dostali návod k použití. Návod, jak nejlépe pracovat s každou jeho částí.

Inspirováno Donnou Williams